Obavy jsou pasé. Předsrazové mektání o tom, že už těžko zažijeme plodnější víkend, než před dvěma lety v Litvínově, vzaly za své. Sraz v Budějovicích měl grády jako blázen, pomohla k tomu i skupina 26 sparťanů (pravděpodobně náš rekord). Jak vypadal sraz mýma očima si můžete pročíst zde.
ČTVRTEK
Nekřesťanská hodina a otravní lidé. Tak začíná výlet do doupěte neřestí, 16. srazu hokejových fanoušků. Lehce po sedmé mě osedlává zhovadilostmi nadutá krosna společně s monstrózní taškou plnou spacáků a stanu (pro jistou existenci z Ústí nad Labem, která si, ačkoliv ví o termínu srazu minimálně rok dopředu, neumí zaopatřit vlastní zavazadlo) a jako typický český turista mířící na dovolenou do Chorvatska se dopravuji k prostředku, který nám zbytek republiky může pouze závidět. Na stanici Jiřího z Poděbrad se slzou v oku vystupuji a nechávám nastoupit dívčí tým, patrně roztleskávaček, mířících kamsi za zábavou a utírám první kapky potu. Čekám na již dříve zmíněnou existenci z Ústí nad Labem. Pan Vít přichází ležérně, jak je jeho dobrým zvykem, a společně míříme na Hlavní nádraží, já ovšem již oproštěn o monstrózní tašku, kam by svou výstroj nacpal i Roman Málek v dobách své největší a jediné slávy. Tradičně pod cedulí již vidím partu sparťanů, nadutých slávistů a další extraligové svoloče. Sbírám Lordovu zapomenutou tašku s pitím pro dámy a následuji svého subtilního kamaráda, který vlastní tašku na kolečkách a vůbec nevypadá jako buzík. Po chvíli neshodách se uvelebuji v kupé a zvířecí jízda začíná.
„Hvíí a prásk“ zazní kupé, když ekolog Poky vyhazuje první lahev od piva oknem. Protiskluzové opatření zaopatřuje opět fousatý pán z Ústí nad Labem, který, vzhledem ke své dobročinnosti, vylévá na podlahu obsah malého soudku Svijan. „Hví – prásk, hvíí – prásk…“ – zálohy na vratné lahve jsou nenávratně pryč a srdce nejednoho benešovského měďáka krvácí. „Nemáme co pít!“ zní z kupé, než se objeví pochybně lesknoucí hlava. „Ježiši kriste, on jede taky Maciek!“ alternujeme známou hlášku z jednoho českého filmu a popíjíme kávový likér s procentem alkoholu vyšším, než je obvyklé v českých supermarketech. Cesta příjemně plyne, kávový likér ubývá, stejně jako trpělivost vlakové příslušnice. Ta vytahuje první trumf z rukávu a uděluje pokutu za kouření v kupé. No a co! Ano! No a co! Tato hláška jakoby předesílala vše, co bude dít na tomto pochybném srazu šílených individualit, mířících do areálu Meteor v Českých Budějovicích.
Obavy jsou na místě. Ihned po příjezdu se vyplňují, když Ždimi, jinak hodný otec od rodiny, oplácí stejnou mincí místnímu feťákovi snůšku vulgarit a vyzývá ho k čestnému souboji na kordy. Feťák se vzdává, osazenstvo autobusu jásá. Hned na další stanici Poky vyhazuje další obal od piva. „BRUSEL!“ burácí mnozí a přidají si jako Michal Suchánek ve filmu Proč?. PROČ?! Proč sem vlastně jedeme a PROČ tady vlastně jsme? Přichází ke kempu a všechno je mi jasné. Olívek, s čerstvou jizvou na čele, která značí hodnost plotmistra, jež dosáhl na drink party na nejmenované chalupě, mi dává další podnět k zamyšlení. Existuje blázen, co si pobyt dokáže prodloužit dobrovolně o ještě jeden den? Ano. Novodobý Harry Potter mě vítá bujarým pozdravem „no a co?“ a mířím stavit svůj nový textilní příbytek, kde strávím tři drsné večery.
První pivní exkurze vypadá nadějně. Regent a Konrad přijímám jako své blízké přátele pro tento sraz a pro první den volím dvanáctistupňové varianty. Nedělám dobře. Již kolem čtvrté hodiny odpolední zažívám první ebrietu a zjišťuji, že v místě srazu je mnoho domorodců z mé tak milované vísky. Tempo se stupňuje, stejně jako mraky nad jižními Čechami. Začíná mocně bouřit a pršet. Hláška „no a co“ dostává nový rozměr a s novým sešívaným bubeníkem Ananasem (dříve sparťanským bubeníkem Hawaiiem) předvádím mrzké taneční kreace. Ztrácím ostych, pud sebezáchovy, všechno je špatně. Společně s Lordem navštěvuji bazének pro psa a uvědomuji si, že můj telefon není mému znamení vodnáře příliš nakloněn. V rámci schnoucího procesu sleduji mocnou pivní formu Olívka s Kubou a stupňující se nasranost jejich družek. Bavím se, možná až moc. Stmívání mě nutí k dalším projevům zřídka vídaného exhibicionismu. Hlouček sparťanů, kterých je na srazu nejvíce ze všech, tančí na stole, předříkáváme skřítky, tesaře, častujeme agresivnější fanoušky univerzální odpovědí „tak jsme teplý no a co!“ a bavíme se po svém. Začíná první parodování zpěvu způli ochrnutého Daniela Landy, kterak zpívá své národní písně. Po Olinčině interpretaci padám poprvé smíchy z lavice. Legrace ale musí jednou končit. Odebírám se do stanu a pozoruji sousedstvo. Zjišťuji, že blízko bydlí slečna Libuška, řečená Muriel, která se jako jediná směje pokusům o vtip, o které se snažíme s Lordem. Dlouho čeká, než opravdu usneme.
PÁTEK
Jak vypadá drsné ráno? Po ranní intelektuální mezistanové konverzaci se slečnou Murielu nacházím v místním podniku Olívka s Kubou, kující pikle, kterak zmůžou bájnou hranici vypití dvaceti piv za den. To nezvládli. Proč? Protože se zde nic tu nic objevil Afro se svým zázračným likérem. Drink jménem „Drátěnka“ je pro opravdové požitkáře, vodku s octem si, ať už dobrovolně či ne, dopřálo hned několik účastníků ranní meziklubové mentální níže. Vodka se postupem času začala objevovat i v pivu, sem tam chmelovou příchuť „okořenila“ též příchuť becherovky či rumu. Někteří tak raději mizeli na různé výlety, já se však rozhodl být nestranným pozorovatelem a podporovatelem mých kamarádů, toužících zdolání bájné mety dvaceti piv. Onu už takto dost nízkou mentální úroveň navíc přijela podpořit sešívaná hrouda Dandek a o zábavu bylo rázem postaráno. Lord, posilněný mnoha likéry, začal nacházet velké sebevědomí a přihlásil se do fotbalového klání. Jeho tým z Liberce však raději svou účast na turnaji zrušil (proč asi?) a tak se přidal k výběru Kladna.
Jelikož jsem kamarád a bylo opravdu vedro, přitáhl jsem s Pokym vědro (nechtěný rým) a začal se svědomitou motivací svého chovance. Nezadařilo se. Lord pouštěl jeden gól za druhým. Po každém byl proto zkropit půllitrem vody, aby se trochu probral. Nezabralo to, proto přišlo na řadu celé vědro. Nezabralo to. No a co. Motivační činnost mě přestala bavit, tudíž jsem navštívil opět vrátil do putyky a sledoval nadšeně pijícího Harryho Pottera z Pardubic a pražského Švejka. Dolehla však na mě ebrieta, toho dne již druhá, a odhodlal jsem se k cestě do stanu. Sledoval jsem partu vorvaňů koupajících se v řece, Lord, sedící vedle mě, glosoval projíždějící domorodce. Když postarší ženě prozradil, že má nechutného psa, odvětila mu, že je sám nechutný a začal spor, ze kterého vyšel vítězně malý sprostý rajpajzlík ze Sparty. Poté upadl do komatu a ve stanu setrval až do večerních hodin.
Jakožto ideální kumpán pro srazové alotria se zjevil Afro, míchající si svůj denní příděl těstovin z pytlíku vedle několika dalších spících trosek pod místní tribunou. Přes hřiště se rozjížděl odpolední program, jehož hlavní hvězdou byl paradoxně rozhodčí Pešina. Toho jsme ostatně „srdečně“ na dálku přivítali, stejně jako jsme vysílali genitální zdravici do České televize, zejména pak panu Otovi Černému. Vedro se zdávalo být neúnosným, a proto jsme nepohrdli bazénkem s vodou barvy ranních exkrementů. Čas pomalu plynul u piva a drátěnky až do večerních hodin a rastafariánského koncertu, ze kterého jsem si odnesl jenom sáhodlouhé přemlouvání mudrujícího Dandeka na imaginárního špeka. Toho jsem sice neměl, ale na slávistického kamaráda to fungovalo jako roznětka spolehlivě. Následovalo hartusení brněnského připrdlína, který se náš hlouček neustále pokoušel vytočit roky omšelými pokřiky. Nepodařilo se mu to. Za zpěvu různých popěvků, písní a chujovin jsem pomalu začal přicházet o iluze, soudnost, hlas i šumivé tablety, díky nimž jsme solidárně ostatním srazujícím vytvářeli multivitaminová piva. Po vysomrování poslední dávky smotků od Šunta (familiérní upgrade přezdívka Špunta) si ve stanu připadám jako v orbitální stanici. Hlava se mi točí a mám pocit, že létám. Ke všemu slyším z ostatních stanů vyluzování prapodivných patvarů české a zvířecí řeši, tudíž nasazuji špunty (ne Šunty) do uší a usínám jako na vlnách.
SOBOTA
Orbitální stanice se ráno proměňuje ve smrdutou tlakovou vzducholoď. Zatímco nadýchám 1,1 promile (což je oproti některým jedincům sakra málo – Míša a Didi můžou povídat), kochám se pohledem na další vystoupení bílých velryb ve Vltavě a nechám si vyprávět příběh, kterak Dandek ráno předváděl kotoul vpřed. Vzad se dosud nenaučil, ačkoliv se vsadil, že ano. Co mě po chvíli opět uzemňuje, je příhoda, jak Olinka skopla z pódia jakéhosi nácka, který nakonec skončil na záchytné stanici. Hned je to ráno veselejší, dokud mi podivně nezakručí v břiše. Pozvolným úprkem rychle sbírám řitní čistidlo a hledám prázdnou komůrku. Vylekám podobně smýšlející dívku na porcelánu vedle umýváren a nakonec se usalašuji na nejhorším možném místě. WC v hospůdce disponovalo rozměry cca 1x2,5 metru, s otevíracími dveřmi dovnitř a pohybovým senzorem. Upocen z ranní pětiminutovce gymnastiky na malém záchodku, dělím se o zážitky se svými kumpány. Afro m prozrazuje, že měl úplně stejný problém a navíc musel s holým a znečištěným pozadím tancovat jako strakonický šaman před senzorem, aby si mohl na svůj výtvor posvítit.
Začínám tedy raději kávou a zelňačkou. Brzy mě však vyděsí závan piva a zpoza rohu se řítí známá dvojka Olívek – Kuba, prahnoucí po zdolání nezdolného rekordu. Brzy však ale celá akce končí ebrietou, jelikož do piva se znovu přidávají různé likéry a popíjí se drátěnka. Viditelně zmožený Dandek s úsměvem přechází mé pozvánky na jointa, džoše, Béďu Trávníčka apod., než ztratí hlas. Jelikož mám vlhký rozkrok po Pétině smršti (takhle to aspoň vyzní zajímavěji, než popsat prostý fakt, že mi vylila vodu do rozkroku), snažím se sušit na betonovém pingpongovém stole. To vyprovokuje slávistickou hroudu Dandeka k akci a začíná vedle mě poskakovat, dokud se betonová konstrukce nezřítí.
Pohyby, připomínajícími kopulaci divé zvěře, se nám nakonec daří betonovou desku nasadit zpět. Dandek mezitím ztrácí hlas a gesty odmítá mou dnešní 267. nabídku jointa. Je neoblomný. Olívkovi se to moc líbí a tak málem dostává od Dandeka přes držku. Já, jakožto hlavní činitel sváru, padám ze židle a nezvratně ji ničím. Místní servírky však vše řeší s úsměvem, zejména díky zabijáckému pohledu Dandeka, v tu chvíli připomínajícího sešívaného muslima s dialektem Hadamczika. Mentální níže se přeměňuje na mentální mariánský příkop, když v deset ráno u piva začíná Lord pouštět porno, ačkoliv všude kolem pendlují malé děti. No a co?
S Afrem a Pokym vymýšlíme, jak dosáhnout ještě větší demence a společně s Píďou odcházíme na nákup. Nakoupíme kolu, šumáky a mentos s tím, že si vyrobíme vlastní raketu a poté budeme do konce pobytu srát všechny lidi. Vyšel pouze plán B. Raketa nevzlétla, ba co víc, ani se nepohnula, nevyšuměla, nic. Totální nezájem. Afro s Pokym začíná svůj nechutný duet. Nejprve se pokouší Lorda šikanovat tím, že mu věnují vždy kousek tomatové polévky do piva, po chvíli si jí začínají do piva dávkovat sami. Pivo s tomatovou omáčkou a těstovinovými krutóny je brzy out. Poky krade z kuchyně cibuli a háže jí Afrovi do piva. Ten, mírně nasrán, vytahuje nůž, cibuli oloupe a znovu vrátí do piva. Nápoj konzumuje. Poté se odebírá do kuchyně, přináší struhadlo a česnek… Další pivní specialita je na světě a veškeré osazenstvo se předem obává Afrových říhanců. Začíná soutěž o miss srazu, která připomíná spíše obnažovací šampionát a pánské dobývání bobříka nechutnosti. Jdu raději vystříkat stan Lordovi holící pěnou a rozmlouvám s Olinkou pštrosí řečí. „H H HHHH!“ dabuje Olinka ptáka, který se usídlil v Libchavách. Píseň „Who let the dogs out“ nejprve přezpíváváme na „Kdo pustil ven psy – haf haf,“ později na „Kdo pustil ven pštrosy – H H HHHHH“ a bavíme se tím, že naším vtipům téměř nikdo nerozumí. Poslední večer se nese ve vůni bonbónů mentos a všeobecné obavy, co ostatním vyvedeme. Afro mě nejprve z metru téměř trefuje nakopnutým pomerančem do hlavy, který potom s radostí sobě vlastní ždímá lidem na hlavu. Víťa ve snaze fouknout mi imaginární koks (kypřící prášek) do obličeje, zasviňuje pouze svůj ksicht a oblečení. Směji se jako blázen. K poslední srazové aktivitě mě vyzývá Venca, který na pódiu rozjíždí sparťanské „Globální oteplování“.
V noci už kamarádů ubývá, po půlnoci si však vzpomínám, že Monča slaví narozeniny. Ujímám se něčí lahve rumu a začíná nevídaná show, ve které mají hlavní slovo právě Monča s Lájou. Jindy tichoučká Lája mečí s Mončou jako koza a burcuje všechny k popěvkům. Mě už však bolí bránice, mandle, hlava a vůbec všechno, čímž pro mě zábavná část srazu de facto končí. S Lordem si ještě před spaním poslechneme kapelu Duvenblejt a jdeme spát.
Nedělní ráno bych nepřál ani největšímu nepříteli. Nepomáhá sprcha, zelňačka, kýbl džusu, nic. Armáda trosek. Jediný Olívek si spokojeně žmoulá své pivo (minimálně tak 60. na srazu) a tváří se spokojeně jako mírný polodement. Kochám se Lordovou marnou snahou sbalit si vlastní věci a utápím se v zoufalosti při představě cesty vlakem. Nakonec ukecáváme Liberečáky a ty nás hážou domů, ač s mírnou zajížďkou a Lordovou vzpomínkou na kapelu Duvenblejt. Po příjezdu mě nepoznává vlastní matka a já trpím s vidinou třídenní kocoviny.
Přesto ve mně zůstanou vzpomínky na parádně zorganizovaný sraz, díky Budějčáci! Kdyby se nám povedl příští rok tak, jako vám, můžeme být spokojení.