Konec léta ještě neznamená konec srandy. Tím spíš, pokud se spolek duševně chorých známý jako Severní Frakce chystá každým rokem na přípravný kemp na novou hokejovou sezonu. Každoročně se jedná o zábavu hodnotnou, těžce zkoušející jaterní výkon. Letos to nemělo být jinak. Již počátkem července se začala formovat kvalitní výjezdní skupina, kterou ovšem zasáhly dvě citelný ztráty - letošní výjezd se musel obejít bez dua Václavů, ať už důvody byly jakékoliv.
Nervózní odpočítávání dnů, hodin a minut skončilo a před mou skromnou ubytovnou už stojí dva více či méně pojízdné kočáry s posádkou. Čeká se akorát na mě, jelikož mě balení bagáže nebaví, dělám to až na poslední chvíli. To těžce snáší věčně otravný Lord, který každého častuje pokřikem "nevotravuj", nadržený na odjezd a sexuální radovánky, které se nikdy neuskuteční. Před domem čeká se svým stádem "voblud", tedy s Veru, Lájou a Lůcou. Druhý šofér Červi má už na sedadle připravenou novou výjezdnici Páju, podpantoflák Roman sedí potupně na sedadle zadním.
Jelikož se těšíme na první točené pivo, alkoholismus po cestě neprobíhá. Probíhá ale nucená zastávka, jelikož Lordova limuzína se třese jako bába s parkinsonem. Dotahujeme kola, láteříme, nic však neopravíme. Pan řidič z vesnice Hůrka poté přichází na důvod onoho třesu - zapomněl, že jede s rezervou. V turnovské sámošce probíhá nákup nejnutnějšího, čili rumu, vína a dalších přísad a přikusovadel. Největší problém nastává v pivovaru a to přímo jako z katastrofického scénáře. Přijíždíme v 17:30, od pěti je však výdejna rohozeckých sudů zavřená, navíc začíná dovolená. Roman, v indiánském jazyce přezdívaný jako "Ten, co sedí vzadu", se škodolibě řehtá na celé kolo, poněvadž je nepíč a tak trochu i píča :-) . Zbytek propadá zoufalství, málem i pláči. V Rohozeckém pivovaru probíhají jakési slavnosti, tudíž umluvíme paní s knírem a monstrózním poprsím, aby nám jeden soudek prodala - vyřízeno i bez použití právní cesty a Lordovy fusekle. Jenže kvůli uzavírce se do Dolánek cestuje složitě, objíždíme všelijaké řitní vesničky a stavíme i za kulturou.
Příjezd do Dolánek by se dal v nových dílech Bible nazvat jako Spasení. Narážíme sudy a veselíme se dle osvědčené tradice venku před domem, z PC bedniček se snažíme utlumit reprodukovanou hudbu dole u stánku a máme se dobře. Nestihneme vypít ani druhé pivo a už se dostavuje zbytek výpravy jedoucí vlakem ve složení Kubusák, co se neumí chovat k dívkám, jeho vždy slušně hovořící družka Terka, co při troše fantazie působí jako Rákosníček a další nováček Víťa, tak trochu Ježíš.
Těžko se mi vzpomíná, o čem byla vedena naše vždy intelektuálně laděná řeč, leč prdel je to opět nevídaná. Lůca vmžiku ničí svou vodnici, vydržela s námi tak dvě hodiny. Vysíláme Romana s Pájou, ať si jdou rozplálit za dům lýtka a popřípadě i oheň. Na tom se poté připravují samé degustační lahůdky, jako třeba buřty a klobásy té největší kvality z místní Billy. Jako chybu večera hodnotím načnutí rumu, po čemž kolem druhé ráno ulehám s Lordem do společného lóže. Na to, jak dva tak krásní lidé leží osamoceni, se ale nemůže dívat Veru s Lájou, které se přes náš znatelný odpor vtěsnávají do naší postele. Lord láteří nad jejich neochotou ke společné souloži, načež na chvíli usínám. Budí mě ale aktivistická skupina v předsíni, kde probíhá koncert Záviše, Tří sester a dalších podřadných hudebních těles, nejapně interpretovaných zbytkem skupiny. Tedy, zbytkem. Na druhé straně domu podobně nemůže zamhouřit oči Roman s Pájou, taktéž viditelně nasraní. Jdu skupinku opilých nýmandů uklidnit a poslat na kutě. Když ale překračuji práh místnosti, tak mi to nedá, natočím si pivo a křepčím s nimi. Za chvíli přichází ještě nezbednice Lája, předvádějící efektní číslo plné pádů a krkolomných pohybů.
Aby o naši společnou radost nepřišli lidé v blízkém okolí, hulákáme do všech stran jako postřelení kamzíci. Kolem šesté ranní se ale všichni krom Víťi znaveni stěhují do postelí. Víťovi je to ale stále málo, chvíli hubuje na všechny strany a poté padá do komatu na studenou zem v předsíni. Život mu zachraňuje Roman, který ho přesunul do křeselného lóže, kde chrní do pozdního odpoledne.
Nadmuté střevní vaky ráno potřebují upustit plyn a proto raději vstávám a jdu se rozhlédnout na vzduch. Tam už sedí rabiját Kuba, kterému zpříjemním ráno mohutným řitním chvěním. Začínáme pít opravdu časně ráno, krásné počasí totiž k alkoholismu přímo vybízí. Přesto se v nás najde i kousku člověka, a proto jdeme s Lordem okusit teplotu řeky Jizery. Dle očekávání stojí celkem za hovno a dáváme si pozor, aby nás nesrazila ledová kra. Na několik okamžiků se pod ledovou vodou stáváme ženami, což nelibě nese Lord se svým pověstným kladivounem, kterého nemá jak ukazovat na místního bagristu stojícího opodál. Cestou zpět míjíme nasraného souseda, tudíž svou umytou hlavu raději potupně schovávám pod ručník a tvářím se, že tu vůbec nejsem.
V chalupě to vypadá jako po apokalypse, v kuchyni navíc leží mrtvola ve formě Víti, kterému soucitně zapaluji cigaretu a nabízím pivo. Přijme jen cigaretu a tváří se opravdu škaredě. Mezitím doráží druhá "vinná bába", tedy Anet, s opicí na krku a touhou po rozmnožení svého zvěřince. Bavíme se pozorováním vlastních výkalů v nové kanalizaci a provokováním a nasíráním Terky, která nerada hovoří o kopulaci se svým přítelem a nazývá nás kretény. Poté usoudíme, že je čas na jídlo, což opět Víťa s díky odmítá a znovu se přetransformuje do role mrtvoly. Předtím stihne akorát pojíst česnečku a připomíná při tom váguse po cestě Saharou, možná i tak trochu Záviše, což oceňuje. Po odchodu v chalupě zapomínáme Lorda, který se snaží vytlačit hnědé torpédo do kanalizace a pokochat se jeho "tobogánovou" jízdou. Poprvé jsem o víkendu "skončil". Protože nevěřím prvotnímu pocitu z ledové teploty Jizery, procházím jí pro jistotu ještě jednou. Po cestě se s Kubou věnujeme různým gymnastickým prvkům. Zkoušíme si měřit rychlost běhu na policejním radaru, provádíme skok přes křovisko na držku nebo skok placatý do kupy listí. Rovněž obdarováváme nebohé místní domorodce mrzkým penízem a sledujeme, jak po nich skáčou jako Somálci po tatrance. Bohužel ale neskáčou.
V restauraci začíná pravá Sodoma. Nebohá servírka na nás kouká jak na stádo volů, od představy ale není příliš daleko. Na dotaz, co si budeme přát, hromově pějeme "Což takhle dát si špenát" a první skupinka hostů u vedlejšího stolu opouští lokál. Lord pojímá návštěvu restauračního zařízení značně velkopansky, objednává tři talíře topinek s masovou směsí, nakládaný hermelín, steak, dva kukuřičné klasy, pro jistotu ještě tři banány v čokoládě. Ostatní si také vybírají jídlo, bohužel ale neutušíme, že to prostě nemůžeme sníst. Objednáváme proto krabice, do kterých cpeme nesnědené jídlo nehledíce na to, že k hranolkům se jako příloha slánka a pepřenka nehodí. Raději na chvíli odcházím do klidného prostředí místního hřbitova vzdát hold svým předkům za to, že tu dnes mohu být s takovou partou idiotů. Řev z lokálu se nese Turnovem, někteří pejsci výstražně vyjí, babičky v cukrárně kvapně dojídají své rakvičky a prchají do svých domovů.
Raději prcháme i my, ostudy bylo dost. Kuba po cestě domů spadne do křoviska a nachází větev, která se pro zbytek víkendu stane jeho druhou a dá se říci i jedinou přítelkyní, protože Terku opět mohutně nasíráme, což nám přináší potěchu ducha. Vesnicí jsou slyšet znělky filmových melodií, pivo kvapně mizí. Kolem deváté večerní přichází věc, kterou nikdo z nás neočekával. Dochází sud a nastává problém. Kuba se ale nadále mazlí se svou větvičkou, kterou mu předtím Terka zlomila. Jelikož měl Švejk na základní škole maximálně trojky z pracovní výchovy, chirurgickým zákrokem za který by se nestyděl ani Docent Sova dává větvičku opět dohromady a nadále s ní laškuje. I na něj ale na chvíli dopadá opilecká únava a vyválí se snad v každé posteli v domě. Poté se ale dává na úprk a my se ho s Červim vydáváme hledat. Kupodivu se nachází dole u výčepu, kde žvatlá hovadiny s místním domorodcem v podobném stavu. Jelikož je nám jejich řeč blízká, zůstáváme a necháváme si natočit demižon piva. Jako vlna zkázy přichází Lord a s ním i objednávky panáků. Po návratu se tváříme už opravdu zmoženě, přesto z posledních sil dopíjíme pivo v demižonu. O našem odchodu k spánku tentokrát celá vesnice neví. Zaplaťpánbůh.
Již brzo ráno se věnujeme debatě o našem oblíbeném tématu, tedy sexu, což opět něktřeří nelibě nesou, hlavně pak Víťa se stává dementním moralistou, že by někteří lidé ještě rádi spali. Zapomíná na své chování z předchozího večera a fakt, že už chce spát pouze on, tudíž si mizí tupírovat své vlasy do koupelny. Do úklidu se nikomu příliš nechce a tak na sebe převážně jen tupě zíráme. Pomalu nás opouští vlakem Kuba a poté i Víťa, sbíráme poslední zbytky sil a úklid dokonáme. Domů se nám ale příliš nechce, proto posádka našeho vozu míří ještě jako správné trosky na Trosky a poté i na hokej na Kladno.
Další výživný díl seriálu je u konce, byla opět vytvořena spousta hodnot, které jsou ke shlédnutí ve formě fotografií na knize ksichtů. Jako vrchol tohoto výjezdu hodnotím asi prasopsí akci v turnovské restauraci, kam už mě pravděpodobně nikdo nedostane. Hvězdou výjezdu budiž Lord, kterého stály celé Dolánky asi nejvíce financí a měl po celou dobu ty nejoplzlejší řeči. Absolutorium zaslouží taktéž pan Větvička, dej mu Pánbůh věčnou slávu.