Kuní příběh aneb Prosím, pokouřit

 "Jeden sraz nestačí!“ prohlásil prý americký činoherník Pierce Brosnan a my ho následovali. Ano přátelé, konstantní pocit idiocie z počátku léta stráveného v litvínovské rezervaci se parta odvážlivců vyrazila vstřebat i podruhé, tentokráte na jubilejní druhý ročník festivalu demence Karvánky 2010! Charlie Kilo a Jirka Lála nemohli chybět! 

A nebyli bychom to my, rození problémisté a sobotéři, kdyby už odjezd z hlavního města proběhl v pořádku. S panem Kubou, později řečeným Kubusák, Hnusák, Kubuhnusák, Měďák a tak dále, si dáváme rande přímo v jámě lvové, domově blech, krys, úchylů, pošahaných klokanů (sbohem Ďolíčku) a co hlavně,  sešívaných potratů. Welcome to the Vršovice jungle!

Kubu nacházím v rozverné náladě sedíc s měďnatými kamarády před nádražím a navrhuji nákup vitamínu „P“. Pro tento účel se mi zalíbila vietnamská samoobsluha, odcházím s pocitem uspokojení se studeným Bráníkem.  Stav ovšem dlouho netrvá, neb narušitel z domobrany Mr. Radka Johna přichází. Plešatý blb, který dostal funkci a maminka mu k Vánocům pořídila bundu Thor Steinar, nás ujišťuje, že v parku je konzumace piva zakázána. Potichu prohodím cosi o čurákovi, Kuba poposkočí jako srnka s tím, že se mu chce srát a tudíž se pakujeme potupně za křoviska. Zde pivo dopíjíme, pro jistotu ukryté ve spacáku po vzoru amerických homeless people cucající alkohol z papírových sáčků. V hlavě se mi přehrává píseň od kapely Kopec šišek – Bílej jezdec (https://bandzone.cz/kopecsisek), vřele doporučuji.

Komplikace přicházejí od Severu, vlak z Ústí a autobus z Liberce přijedou jen tak tak. Vše ale v pořádku dopadne, jen Aval, tvářící se jako životem sečtělý muž,  neví, že na výjezdech je potřeba pivo, tudíž mu ho musím kupovat. Přijíždí sestava, která se dá charakterizovat mnoha slovy, nejlépe jí ale demonstruje slovo PRŮSER. Přidáváme se tedy do kupé k Anet, Avalovi, Lordovi, Verče, Víťovi a Pokymu a party může začít. Vagon plný lidí se začíná postupně vylidňovat, nálada v našem kupé ovšem neustále kulminuje, křik se nese krajinou, kouř je cítit na chodbě. Kuba je nejvíce fascinován tím, když ho jakýsi cizí muž ve vlaku poprosí o cigaretu a nezmůže se na žádný odpor. Právě ve vlaku se také zrodila hymna letošních Karvánek, když se Kuba optal Víti, co že to hulákali minulý týden v poličské hospodě Hrom do police.

Do Soběslavi přijíždíme již v hodně podroušeném stavu, našemu výstupu z vlaku ovšem nechybí působivé antré, když se při pohledu a jásotu ze shledání s Vendou málem kácím do kolejí. Statečný pan Doghate, který dosud nepopil alkoholu, nás postupně odváží směrem do kempu. Pozdravíme kamarády a výčepní a party začíná. Teď už ovšem pouze zlomky z tohoto večera.

Močilo se z mola do vody, močilo se přes prolézačku. Venda s Víťou ale projevili nutkavou potřebu objevit nové rozhledy a proto spolu vylezli na dětskou klouzačku, kam svůj pyjní produkt mohutným tlakem vyslali. Spatřila je přitom strážkyně kempu a od té doby, pro lepší krytí, si Venda s Víťou vyměnili své dresy – a od té chvíle by je nepoznala jak bystrá správcová, tak ani jejich rodiče.

Lahve plné různých likérů kolovaly po stole, což zapříčinilo mou brzkou únavu, kterou jsem se odebral zahnat do chatky. Vzbudila mě však podívaná, která vstoupí do dějin srazu i mého nitra. Rozráží se dveře, přichází Lord a na trenkách mu visí kuna. Kácím se k zemi při pohledu na kamaráda, bojujícího s pravděpodobně vzteklou šelmou ohrožující jeho ohanbí, válím se po podlaze ve smrtelných křečích smíchu, fotoaparáty cvakají, Lord huláká, kuna se drží, no náramná legrace. Tento zážitek mě opět probouzí a já se dodělávám několika dalšími drinky. STŘIH.

Sobotní ráno jsem fascinován, že spíme nahoře na palandě. Jsem fascinován, že pan Poky, ležící na protilehlé palandě, má vedle sebe jakousi blondýnu, objímající jeho boky (slyšíte ten rým). Blondýna se jako mávnutím kouzelného proutku mění ve Víťu. Jakožto alfasamci naší chatky zaujímáme autoritativní postoj a posíláme malou Verču pro pivo do hospody. Pivo v peřinách chutná opravdu skvostně,  ale slyšíme další probuzené spolutrosečníky a proto se vydáváme uspokojit naší přítomností  ostatní. „Doooo dááááliiiiii….“ budíme normální návštěvníky kempu a pozorujeme stánkaře hrající si s modely autíček asi jako fata morganu nebo halucinaci po hašišové konzumaci. „Proč?“ ptám se a odcházím do hospody.

Málem mě rozpláče pohled na malé děti, radující se na klouzačce, myslím tu prochcanou od Vendy s Víťou. Přichází čas na povinnosti, doma jsem slíbil, že přinesu nějakou tu houbu, tak ve složení Jahoda, Lord, Verča a Venda odcházíme za plísní. Nacházíme v podstatě jenom velké mraveniště a uprostřed palouku pěkně rostlé bedly. Po opadnutí mlhoviny a příchodu poledne už mám v sobě minimálně pět kousků a velím útok na motorest. K němu se potácíme po skupinkách, Lord těžce unáší, že jsme na něj nepočkali, tudíž je na něj vystrčeno pozadí, které je málem nakopnuto projíždějícím motorkářem. Přicházíme do Country saloonu se skupinou důchodců, kteří přijeli jako zájezd a vůbec netuší, co je čeká za umělecký zážitek.

Kratochvíli před obědem zaháníme hrou mluvit pouze slovy na písmeno „P“. Bohužel se všemožné slovní skvostné obraty nedochovaly v našich hlavách, tedy až na jeden. To si Víťa chtěl u sličné servírky objednat kuřivo. Pinglice na požádání přišla, Víťa se zadumal, ona na něj zdlouhavě pohlédla, načež muž činu promluvil „PROSÍM, POKOUŘIT!“.

U servírky se setkal s nepochopením, ne tak u osazenstva stolu. Přítomné dívky z Varů poté poznaly naše stolovací návyky, kdy se uplatňuje zákon “Co je tvoje, to je moje“ a několik vidliček či nenechavých prstů jim šmátraly v jídle.

Lord, znaven obědem, odchází položit své tělo na pohledně střižený trávníček, kde se před zraky důchodců rozplácne jak čapí výkal.To nemohlo zůstat bez odezvy, tudíž byl zkropen kuchyňským kbelíkem a přinasrán usedl zpět mezi „lidi“. Kuba čekající na oběd téměř hodinu nasraně pokuřoval jednu cigaretku za druhou, poté se mu zlostí téměř zkroutila bradka a bez obědu odchází J.

My ho po půl hodině čekání na zaplacení napodobujeme, nebýt však hyperaktivního Víti, který po tří hodinovém spánku načerpal přebytek energie a jeho touha po pivu se podobala touze muflona v říji po vilné muflonici. „Do dáááliiii“, hulákáme a táhneme s Pokym Víťu přes dosti dopravně zatíženou silnici, jeden za ruce, druhý za nohy.

Kubu jsem objevil v chatce, ležícího na podlaze a nad ním bezradnou Terku, snažící se ho přemluvit k přemístění do postele. Marně, přidávám se totiž s Vendou k němu. Další nápad, který by se dal označit jako hloupá, či pošetilá iniciativa, byla projížďka na molu. Poezie to sice byla, ovšem větší by byla nejspíš s pádly, se kterými jsme jaksi nepočítali. Kvartet ve složení dvou sparťanů (mě a Víti) a ústečáků (Poky a Veru) jsme vypluli od břehu a nevěděli, jak se dostat zpět. Přidal se k nám ještě Lord, který pojal neuvěřitelnou touhu předvést své vypracované tělo borce. Víťa, pokuřujíc cigaretu levného charakteru, neustále „samovolně“ padal do vody, což nakonec přispělo k tomu, že nás mokrý odtáhl s Pokym zpět na pevninu. Následná budějovická jízda již proběhla s pádly (dopravními značkami), které prý nakonec skončily jako dekorace na dně rybníka. Vůbec sběr dopravních předmětů byl celosrazově pojat jako oblíbená kratochvíle. Nevím totiž, kde Víťa přišel ke kuželu, s jehož pomocí pak neustálé omílání písně „Do dáááli“ znělo ještě o stupeň impozantněji.

Vysílen z obědu a plavby jsem se odebral ke spánku, což se opět nelíbilo Víťovi, který se mi nejprve pokoušel hrát na pupek a poté pojal touhu mě sexuálně zneužít. To se mu nepovedlo, a proto jsem byl zamknut v chatce, což jsem přivítal. První, kdo mě dokázal probrat, byl Lord, žvatlající po chatce neustále něco o nechutných lidech a drbajíc si ohanbí. Po probrání pan vrchní připravil nalezené bedly, na kterých si pochutnala většina osazenstva, která ví, co je dobré. Zábavu nám připravovali opilí lidé, snažící se posadit na dřevěnou židli přivázanou ke kůlu Lordovým páskem, který již ráno nebyl k nalezení. Víťa je nadšen, že se mu povedlo poprvé v životě zaplatit servírce pivo otvírákem. Navíc přijíždí další posila Lája, která rychle pochopí smysl srazu a popíjí zelenou a další různé lihoviny.

Večer se opět popíjelo měrou neúměrnou obyčejnému smrtelníkovi, což vyeskalovalo k dopití sudu. Nás však někdo jen tak nezastaví, pročež jsme počali pít lahváče, zelenou, becherovku, levné víno a další moky, co byly v dosahu. Slabší jedinci se začali pomalu ukládat k spánku, což se nám příliš nelíbilo. Nejprve do odnesl sexuchtivý pár, který jsme vyděsili blesky fotoaparátů s Vendou a Ždimim. Bohužel je na fotografii patrná pouze Robíňova hlava, takže je kolem celé aféry poněkud tajemno.  Víťa, který se odebral předčasně do postele, nejvíce odnesl mé řádění, když jsem našel kastrol s naběračkou a téměř pět minut mu mlátil s oběma nástroji u hlavy. Neúspěšně. Pokouším se poté poprosit majitele restaurace o klíče k automatu na plyšové hračky, kam hodlám zavřít Avalovi jeho chundelatého psa. Neúspěšně.

Nejvíce naše řádění odnesla chatka č. 1 s našimi vlakovými kamarády. Bušení do dřevěného obležení, zpěv chorálu „My tři králové jdeme k vám“ a „Narodil se Kristus pán“ naše přátelé k opětovnému zasednutí ke stolu nevyprovokovalo, tudíž jsme v anarchii pokračovali do doby, než nás přišel umravnit Kuba. Ten však pouze požádal o cigaretu a začal nám s výtržnostmi pomáhat. Naší přítomností jsme potěšili i spící Pardubáky. Co si matně pamatuji, proběhla ještě jakási přesunovací akce jakési značky a Lorda, který při chůzi močil před slávistkou Maki.

Po příchodu do chatky se nenadále probral Víťa a dožadoval se spaní v posteli nejprve se mnou a poté s Verčou. Celá tato akce připomínala akci Kulový blesk, protože se každý neustále stěhoval, aby nemusel spát s tímto „černým Petrem“, kterého si nakonec „vylosovala“ za spolunocležníka Verča. STŘIH

Ráno mě probudil štiplavý smrad, který pomalu vyzýval k dávení a proto jsem chatku promptně opustil s vidinou česnečky, kofoly, piva a tak dáále. „DOOO DÁÁÁÁLI“, už je vzhůru i Víťa a prosí o stejné ranní menu s tím, že peníze žebrá u Pokyho. Všichni kamarádi vypadají jak přejetí dvanáctsettrojkou, Kuba ke všemu postrádá hlas.  My ovšem nepostrádáme elán, halekáme a oddalujeme ranní kocovinu. Lord zničí poslední dva párky, které si objednala chudák Paty. Protože jí Lordem připravená párkovo-chlebovo-hořčičná míchanice nepřipadá chutná, ochotně se jídla ujímáme.

Přichází to nejhorší, což je balení a úklid chatky. Prudérní majitel kempu přichází s tím, že máme uhradit škodu za zničenou židli, která vůbec zničená není, a požaduje 500 korun. Jako vyjednávače zvolíme jednohlasně Lorda, který oplývá nejsprostší mluvou a navíc má na ruce smradlavou ponožku, což je skvělá vyjednávací zbraň. Z dálky pozorujeme, jak zběsile máchá rukama. Majitel se nakonec spokojí s dvoustovkou a s přáním všeho zlého odchází oplakávat utopené značky. Při odjezdu mu Víťa od plic do obličeje zakřičí „Dooo dááááli“ a odjíždíme do Soběslavi. Máme však žízeň, Soběslav je město malé, skromné, v neděli totálně neživé. Ptáme se tedy chlapíka, který přijíždí na nádraží dennodenně osahávat kliky, kde najdeme nějakou tu nálevnu. Venda nás doveze na náměstí, kde v místním nonstopu urveme jedno pivo a panáka piva k tomu. Na poslední chvíli se vracíme na nádraží, kde již čeká velká většina účastníků srazu, s nimiž usedáme do vlaku.

Konzumujeme Plzeň v plechu a chováme se jako blázni. Kouřová komora na wc je tomu důkazem. Víťa nabízí křížovku v Reflexu postarší paní, v druhém kupé Lord vyzvídá od další důchodkyně informace o její 19tileté vnučce. V každé stanici se s cestujícími loučíme popěvkem „Do dáááli“, házíme si oknem krabici s pizzou, Lord mi vyleje do ksichtu z vedlejšího kupé pivo a je nám krásně.

Z vlaku vystupuji mimo zastávku kdesi za Hostivaří exkluzivním pádem do roští. Málem mě přejíždí protijedoucí panťák, nacházím další dvě houby, které v pádu ve stráni rozsedávám a jako prase si to mířím sídlištěm k domovu. O dojezdu ostatních nemám informace.

Celý tento festival ukázek mentální níže hodnotím snad lépe, než velký sraz fanoušků z počátku července. Byla to prostě tak nějak větší SRANDÁÁÁ! Za organizaci je třeba poděkovat budějovickým a zejména starému przniteli Kubelemu.

A nakonec pár hlášek, které stojí k zapamatování.

Doooo dááááli, zpěv se nese od ohýnku, do dááááli!

Prosím, pokouřit!