Sesterský výlet za hranice všedních dnů
Den první- jedeme na výlet
Náš poetický výlet za hranice všedních dnů i republiky začal vlastně už ve středu tím, že nás najednou bylo o jednu méně. Okolo poledního mi Sofie oznamuje, že nemůže jet ze zdravotních důvodů. Nažhavíme tedy se sestrami všechny dráty a lovíme náhradu, což je den před odjezdem celkem jasně na hovno. No nic, zabalit a hlavně ráno vstát, protože odjezd na šestou ranní se jeví jako dost nelidský.
Kupodivu tenhle ranní problém zvládáme všechny, i když ne bez problémů. Ano, opět jsem dorazila jako poslední, zato se žrádlem i cestovní láhví. Zato Terka tou dobou už netrpělivě vyhlíží obětavou maminku, která už veze z nedalekých Strašnic ISIC. Slečna hosteska u autobusu je z nás mírně zmatená, nejen, že jí zavařil hlavu lístek pro 5 osob a ona ať počítá, jak počítá, tak vidí jen čtyři a k tomu místo tří ISICů stále vidí jen jeden a nechápe, že druhý už se veze. Takže jsme se pěkně uvedly, nasedáme a jedeme. Cestu nám krátí poměrně zajímavý film s tématikou registrace partnerů a my se dohadujeme, jestli tím obšťastnit také pánské osazenstvo kupříkladu v Dolánkách. Uvidíme, snad se nám nenakazí... Standardní přestávka v Brně je zpestřena naprosto nadstandardně nechutným, posraným a pochcaným toaletním zařízením, které nás konsternuje všechny natolik, že ani nepředpokládáme, že by tam mohla téci voda. Jedeme dál, další filmy, většinou nevalné kvality, stejně tak i žrádlo v motorestu, kde nám dali další pauzu. Růžová omáčka, ve které se plácal knedlík, to mne osobně odradilo i od smažáku.
Celkem i načas jsme vysazeny v Liptovském Mikuláši, kde se vydáváme na nákup, především tekutin. Další autobus nás veze do Trnovce, nezahálím a ptám se autobusáka, na které že zastávce to máme vystoupit. No samozřejmě, že mi poradil kravinu, navíc absolutně netušíme, kterým směrem se vydat, takže s Terkou vyrážíme ke kouřícím kuchařům u místního pajzlu s dotazem na cestu. Buď jsme tak neodolatelné nebo zoufalé, ale jeden z nich radši bere auto a ten kilometr nás odváží. Bydlení vypadalo luxusně už na netu, realita je snad ještě lepší. Vyfasujeme klíč a hele, nikdo se nežene do toho, abychom zaplatily pobyt. Máme rohovou vanu, lednici dostačujících rozměrů i výkonu, pelíšky, krb a přímo v baráku bar, takže se spokojeně rozvalujeme. Navzájem se udivujeme tím, která má s sebou jakou zhovadilost, párů bot víc, než tu budeme dnů a tu koupelnu jsme dobře přecpaly srágorkama. Na baru objevujeme točené pivo použitelné kvality a víno za cenu hratelnou. No myslím, že pokud to takhle vydrží do příštího roku, budou muset posílit zásobování. Popíjíme jen decentně, no přeci nechceme chcípnout v tom aquaparku hned první den, ne?
Den druhý- vorvanění poprvé
Ráno je na mne poněkud časné a nechutné. Navštěvujeme zdejší obchod, což je návrat asi tak o dvacet let nazpět. Máslo sice nenacházím, zato to dobré víno ze včerejška tu mají taky. Poprvé za zdejší pobyt se setkáváme s naprostou demencí polských rekreantů, což ráno překvapuje, později už to bereme jako zdejší kolorit a hodnotíme Lešky jako nejdebilnější národ Evropy. A že jich tu je, hovad. Za 5 minut ve vydýchaném autobusu jsme před aquaparkem, opět Leškové, tentokrát u kas a v šatnách. Zabíráme lehátka, testujeme termály o teplotě 38° C, neskutečný labužo a tím pádem zjišťujeme, kde v případě nouze najdeme Evičku. Bublinkovací rošty a populární poloha vyvrženého vorvaně. No a první tobogány budou ty vysoký, kde píšou něco o vysoké náročnosti a extrémech. Nejdřív zelená anako(u)nda a pak černá díra. Anakundu proletíme za šíleného pištění až na Evičku, která to propádluje ( slabých 170 m), protože ta svině jí prostě nejede a dalších pár bejkáren s námi odmítá absolvovat. Stejně holka odvážná, na to, že odmítá vylézt na židli kvůli strachu z výšek. Černá díra je parádní, člověk vůbec netuší, jede, pak vytuší světlo a do toho normálně spadne za dvou metrů. A je to v hajzlu, to už mám i kalhotky u krku, o podprsence ani nemluvím...Ještě, že ta voda je zakalená minerály, a tak není tolik vidět, dokud se nevynoříme, že? Chceme si oddechnout, tak lezeme na cosi menšího, modrého. Ale zdejší první fatal error, co je nižší, není lepší, mám šok a plavky opět v prdeli po dalším volném pádu. Až dole koukáme, že se to jmenuje Kamikaze... Tak jo. Postupně si zvykáme, vřískáme jak postřelená podsvinčata a atrakce střídáme s vorvaněním na lehátkách. A celou dobu s posvátnou hrůzou koukáme na obrovské účko, barvy sice slávistické, ale podle řevu určitě pekelně dobré. Nálady se střídají, v podstatě ani jedna z nás si není jistá, jestli se té věci bojí nebo na ní strašně chce. V den první vítězí rozum. K obědu si dáváme nejrůznější věci, ne, kapustnica není z kapusty ani kapustňáka a houby serou fakt skoro do všeho. Suvenýry tu stojí poměrně za hovno, takže úspory proháníme zmrzlinou, tříští a pivem. Po obědě malinko zaprší, ideální, Poláci aspoň na chvíli táhnou do prdele a my se vydáváme do westernového městečka za zvířátky živými, kašírovanými i námi zvukově napodobovanými. Nemáme foťák, takže se sem za to jedno podělaný euro musí Terka ještě v neděli vrátit, fotka se veverkou je velmi akutní. Další kolo blbnutí, tentokrát velmi brutální. Až uvidíte někde něco, co vypadá jako větší dětská skluzavka do vodičky a nebude na ní zrovna nikdo jezdit, nelezte tam první, pošlete před sebou nejlépe bývalého partnera, kterého chcete zahlušit...Prostě skluzavka, ta modrá nám přišla moc vysoká, tak jdeme k té fialkové. Když ten kluk přede mnou letěl za hupem 2m vzduchem, začala jsem se bát. Když já kráva na to vlezla ještě první, málem jsem se ve vzduchu po..., pak si zarazila uzlíček od plaveček až někam pod páteř a pak už jen sledovala, co sestry. A ty už se bály taky, Evička radši vzdala, jediná s pudem sebezáchovy. No a co? Prý ta modrá je méně brutální, takže znovu, tentokrát bez průletu vzduchem, zato snad 10m po skoro kolmém skluzu. Ale tady už jsem stihly aspoň řvát, ano, byla slabší, člověk neměl pocit, že se do toho koryta nevrátí zpět. Uklidňujeme nervy na dvou prakticky decentních atrakcích, kde se jezdí na člunech po dvou. Jezdím s Lájou a ukazujeme se jako ta poklidnější dvojka, protože hlasové fondy Evičky a Terky jsou nezměrné. Ale taky si pěkně zaječíme. Poslední atrakce s gumovou oporou je Crazy River, což se ukazuje jako příhodné. Uprostřed je bazének s velkým vírem a my chceme dělat mašinku. Vzniká z toho neskutečné hrobeso, po nás tam nalítne partička asi 6 kluků, takže vyloženě přetlak a ten vír ne a ne nás pustit ven. Náramně se bavíme, jen ti, co čekají dole jsou asi krapet nasranější... V dalším tobogánu nastává zklamání, no kde jsou do prdele ty slibovaný světýlka? Ani nikam nepadám, ani to moc nejede, tak kde to jsme? Ještě chvíli okupujeme tobogány pro nejmenší, když všechno, tak všechno, ať se polský haranti podělají. Pár bublinek v termálu a ještě vlna. Vypadá to v podstatě jako kabinka na hajzlech, jen tam nejsou dveře, strop ani mísa, jen asi 120 cm vody, která se mlátí z jedné strany na druhou. A dá se to báječně rozhoupat, jen se nikdo nesmí koukat, protože nevíme, který díl plavek držet dřív, prostě práskačka u kolen a kalhotky místo náhrdelníku. No nic... Chvilka válení v horkých pramenech a šupky dupky do šaten, předběhnou frontu na převlékárny, vlézt tam samozřejmě kolektivně a na autobus. Ten nás opět překvapuje, zaprvé jede dřív, než jsme čekaly a vzhledem k tomu, že je poslední máme poměrně dost kliku a zadruhé opět stojí jiný peníz, takže opět stojíme jak ty kačeny s drobnýma v ruce. Prostě jiný kraj, jiný mrav a nebo se tu pořád razí vysokohorská, páteční, nedělní a všední přirážka. Večer probíhá poměrně standardně, patláme večeři z instantních komponentů, lehké popíjení místních i dovezených produktů. Při jednom z našich kouřících výletů na verandu se seznamujeme s místním pohůnkem a synkem majitele. Popravdě řečeno, pauza byla vyvolaná salvou kamínků do okna, tak se slovy, který čurák, míříme se sestrou dolů. V podstatě jsou zajímavý jen tím, že nám nalívají zadarmo, saturují spotřebu cigaret a jeden z nich se zná s Markem Bartánusem, takže naprosto nezištně zapřádáme debatu a lehce uvažujeme o origoš dresu.
Den třetí-den kokotí
Nechutný, musíme vstát, Evička už notnou dobu rotuje po pokoji a navíc musíme na autobus, neboť dneska máme zásadní plán, přeci se nebudeme neustále flákat. Navštívíme podzemní noru a pak vylezeme na kopeček, Demänovská jaskyňa slobody a Chopok. Den plný přesunů a překvapení. To první nastává hned na zastávce, kde stále nic nejede, ten autobus prostě do té prdele nezajíždí a my hbitě využíváme známosti z předešlého večer...kucííí, nám to nějak ujelo, nehodily byste nás do Liptovského na autobusák? Opět bezmocnost, tentokrát ne nahraná, ale stejně zabírá. Jede jako kráva, předjíždění zprava je tady asi národní zvyk, ale na místě jsme brzy, tak obdivujeme kouzlo zdejšího autobusáku a vlakáče, v tomhle jsme stále jako doma. Po cestě autobusem obdivujeme panoramata, samozřejmě dostatečně hlasitě, aby z toho také okolí něco mělo. U jeskyně vystupujeme s nechutnou hordou lidí. Do prdele, to jsme tak populární, že musí jít všichni s námi? Volíme ústupovou čůrací cestu mezi auta a pak k domečku se suvenýry. Terka se na první pohled zamilovala do losí kabelčičky, no neber to za sedm éček, akorát na peníze, telefon a cíga, když jdeme na hokej. Do jeskyní se ale losík bojí, takže ho necháváme napospas a budoucí majitelka se bojí, aby jí ho někdo neunesl.
Po vstupu do jeskyně se tak trochu vysmíváme všem, co si vyšli v kraťáskách a sandálích, ono je tam 6°C, takže je to spíš na rukavičky. Ošklivým pohledem a občas i komentářem častujeme rodiče několika miminek, ty dětičky ta zima a tma vyloženě neinteresuje, takže řvou jako krávy... Největší zážitek ovšem máme z krápníkové výzdoby jeskyně, nepřeberné množství falických symbolů nejrůznějších tvarů, velikostí a struktur. Prostě tolik kokotů na jednom místě, to se nevidí. Bohužel v průběhu prohlídky shledáváme, že se jedná o naprosto nevhodné modely. Jedinou jejich výhodu spatřujeme ve faktu, že ani v té zimě nezalezou. Ale nejen pinďourky živa je dámička, musí taky pít a k tomu by se tu taky našlo pár ideálních prostor. Třeba takové Rákosníčkovo jezírko by bylo naprosto geniální na chlazení lahváčů u houbové petky. Ne Strawby, opravdu tam takové je, nikdo ho nevypil. Prostě si to svoje najdeme i v podzemí. Lezeme ven, na teplo a světlo, mírně se rozmrazujeme a letíme ke stánku pro losa. Aby mu nebylo smutno, panička mu zakoupí ještě několik ovčích kámošek, to vše cpe do velké igelitové tašky, která se podle mého bude úchvatně vyjímat na lanovce ve dvoutisícové výšce.
Busem se přesouváme pod Chopok, odkud dál na vrchol jezdí lanovka. Trasy těchto vymožeností startují na několika místech. Ta s číslem jedna, u první zastávky, kde vystupujeme, jede hovno, lanovka v rekonstrukci. Posunujeme se k dalšímu stanovišti a další error, taky nejedeme, tady pro změnu instalují sněhová děla. Dle vývěsky se dozvídáme, že tato akce je tak na dva měsíce. Debilové, taková ta záložka „aktuality“ co máte na netu, ta vám asi nic neříká. takže na vysokohorský výstup se můžeme leda tak vys... Usedáme do nejbližší hospody, živíme se, hasíme žížu a v závěru šokujeme servírku otřesnou haldou drobáků, o kterých tvrdíme, že je to spropitné. No, to jsme toho zase viděly, dvě stojící lanovky, jedno divné pleso s bodláky, poněkud zmatený zpravodajský tým nějaké televize a pro změnu hospodu. Neskutečně vyhřátým autobusem se vracíme zpět, navštěvujeme Kaufland. Průmyslová špionáž na Blízkém východě vrcholí fotografií alkoholu pojmenovaném po Strawbym. Zajímavá je též nabídka spodního prádla. Teda, takhle obrovské podprsenky a bombarďáky jako prodávají tady? To se hned tak nevidí, konsternovaně čumíme a rozhlížíme se, která z přítomných dam by to mohla použít jinak než padák při katapultaci.
Po návratu do Trnovce už konečně musíme splnit Terce sen a vyfotit jí s místní kozou, která se ale fakt nechce kamarádit. Podobně na tom jsou i ovce, ty koušou (hlavně teda taková ta bez rohů), koza zase zdrhá, co jí řetěz dovolí. Ale celkem nás baví, že chlapeček z vedlejšího pokoje tu svini mlsnou krmí šunkou... pak má žrát náš salát, megera. Jak se tam tak ometáme, obdržíme pozvání na večerní gulášek z ohně, což se později ukazuje jako naprosto fatální. Nevěříme, že to bude k jídlu, v kotli se to na můj vkus divně mlelo, takže likvidujeme další část našich zásob a tváříme se, že se nás to venku vůbec netýká. Až do momentu, kdy nám do okna nelétají kamínky, ale korunky od piva. Jasná výzva, jde se pít. S sebou si bereme svoje tekutiny, my, co máme na Slovensku příbuzenstvo, tak víme, že nedonést si svoje znamená pít místní pálenku jakéhokoli původu. Z čeho je ten guláš? Neštěkal? Nééé, prý jelen a medvěd... Pánové, to první vám možná uvěříme, ale toho medvěda fakt asi ne. Nicméně je to dobrota, ale do splachování slivovicí se nám nechce ani jedné. Evička se vykecává na prášky, tím pádem s Lájou a Terkou už musíme. Po dvou houbách mám pocit, že tu třetí asi vrátím do skleničky ( ne, to nebyly stopky na slivovici, ale hořčičný servis). Když padne slivovice, je čas na meruňku a té se už zúčastnit odmítám, to ovoce mi smrdí čerstvé i přepálené. Vzhledem k tomu, že jí začínáme všechny pěkně mít, trousíme se všemi směry a po čase necháváme chlapce u ohně samotné, prostě postupně všechny zdrháme a předstíráme neskutečnou únavu, spánek a podobné kraviny. Jak jsem říkala, nějak se nám zrovna nechtělo.
Po takovém zdrhacím úsilí se člověku fakt nechce moc spát, takže otevíráme další pitivo, plkáme o všech známých a populárních tématech... Hokej, vyměšování, sex, dámská jízda, takže chlapi, nevaříme, neuklízíme, takže zase sex. Poněkud zklamány z jeskyní usedáme k internetu, malinko surfujeme, malinko jednoznačným směrem. Pánové by skončili u porna, my jen u sexshopů, my, co tu věc ještě doma nemáme, si vybíráme gumové kamarády, zjišťujeme, do jakých jsou vhodné nabíjecí baterie a tak. Rozměry a tvary komentovat nebudu, jen jsme si oblíbily veselé barvy, s tělovou je nuda a barevné jsou dekorativnější na nočním stolečku. Jediná, kdo se zmůže na decentní protest, je Evička, usíná nám u toho a vůbec naše nadšení nesdílí. Ze začátku se dušuje, co by tomu řekl její Péťa a zhovadilé kamarádky jí oznamují, že to zaprvé nevidí, zadruhé by mu to bylo jedno a zatřetí by to bral jako dobrý domácí spotřebič. Ne, neodradila nás, takže pokračujeme u erotických šatiček a prádla. Záhadou zůstává, proč tomu říkají erotické oděvy, když se to při troše fantazie dá v klidu nosit i do práce. Náramně se bavíme asi do třech hodin, takže chlapci pod okny už nejsou na pochybách, zdrhly jsem a sereme na ně, jako že fakt.
Den čtvrtý-vorvanění podruhé aneb dobrý den, kozy ven
Ne, po předešlém večeru se nechce vstávat nikomu, takže spinkáme o chvilku déle a opět do aquaparku. Tentokrát stíháme i autobus, opět jiná přirážka, co naděláme. Chlapci už by nás asi neodvezli po včerejšku... Je úžasné vedro, takže aquapark je plný nejrůznějších individuí, hlavně těch polských. Děvčata se mažou krémíky s astronomickým faktorem, já tak jen decentně, aby se neřeklo, a odklízíme se na lehátkoviště. Další drobná komplikace, ti, co se včera neožrali a vstali, nám zabrali lehátka, takže se vydáváme se sestrou na lov ( jinak normálně krademe to, co není přišroubované). Celkem úspěšně jsem dovlekly 3 kousky, později i čtvrtý, takže se lemříme jako předevčírem. Termály, tobogány, tentokrát ty na nafukovacích věcech, takže jezdíme opět po dvou a ve standardních dvojicích. Ječící dvojice tentokrát jezdí první, takže s Lájou jen slabě konkurujeme, zato v tichosti předbíháme naše slovanské bratry. V neskutečně dlouhé frontě na slávistický tobogán, kam s námi Evička opět nechce nám dochází, že sem musíme znovu, nestihneme projet všechno. S několika velmi vulgárními výkřiky a signálním: Spartaaa! vylítáváme z té sešívané srágory ven. No, moc jste se nevytáhli, jdeme na lepší. Naprosto ukrutánskou frontu na již zmíněné vražedné účko zdoláváme taktikou stojím na několika místech. Na tohle půjdeme fakt jen tři, takže střídání, první Terka a já, pak Lája z jednou z nás a pak Lája s tou druhou. Náramně nás serou ti, co si platí svůj člun a ještě víc dámička z východu, co uzme neplacenou matračku a snad půl hodiny s ní čumí a žvaní... ty krávo debilní, nezdržuj nebo dostaneš na hubu... kupodivu první povolí nervy naprosto cizí slečně, ne mé drahé sestře. Pod tou věcí při čekání se bojíme, nahoře skoro kakáme do kalhotek. 40 km rychlost, žumpa jako prase, lidi před námi mizí a vynořují se naproti po několika vteřinách. Chlapce nahoře častuji dotazem, jestli už jim to někdo poblil, tak prý ne, hmm, tak budu první... Nakonec měl pravdu, blinkat bych ani nestihla, nestihla jsem se ani nadechnout, až v druhé půlce ječím a slyším, že nejsem sama. Nevím, jak to bylo slyšet dole, ale my jednoznačně artikulovaly... píííčááááááááááá... Ani jedné se nám nechce znovu nahoru s Lájou a sestra prohrála, takže já beru pivo a foťák. U slečen je průběh skoro totožný, jen Lája se tváří asi ještě zničeněji, než my předtím. Takže se radši ještě válíme na odcizených lehátkách a vzhledem k tomu, že se okolí lehce vylidňuje, usuzujeme, že je na čase opálit aspoň trochu ramínka. Dobrý den, kozy ven, dnes poprvé a jen zezadu. Na další atrakce a hlavně na ty odporné fronty jsme už poněkud líné, představa další půlhodiny čekání mne vysiluje natolik, že se musím posílit. Koktejlem a cígem. No když kolem toho baru dva dny chodíme a slintáme, tak prostě potřebujeme tu jedovatě zbarvenou věc i ochutnat. Naštěstí si nepamatuji, jaký mrzký peníz to stálo, ale bylo to fajn. Tentokrát ve frontách na převlékárny předbíhají naši východní bratři, takže s gustem vyfakovat a tradá do Trnovce.
Cesta stojí samozřejmě opět naprosto jiný peníz, už neplatí ani poučka, že ta, co nemá podprsenku, to má levnější, takže se vzdáváme, je to nejspíš přímá úměra nasranosti řidiče. Po cestě do doupěte ještě navštěvujeme místní cukrárnu a opět mírně šokujeme. Nežádáme dortíky, sladkosti, pamlsky nebo podobné zhovadilosti, prostě a jednoduše máme málo coly do houby. Bohužel, mají jen mikrobalení ve skle, takže slečna nevěří, když každá chceme 4 lahvičky a pochopí, když jí chceme poslintat pult přeléváním do petek. Chytrá holka, našla trychtýř a poslintala si to tam radši sama.
Naše poslední večerní seance se poněkud vymyká. Mé spolucestující se nějak nemají k odchodu do vany, takže mizím a jééé, holky, já mám trojúhelníčky. Ono totiž celý den docela pražilo, a tak jsem opálená, ostatní i spálené. Co slečny nečekaly, že budu mít potřebu jim ty geometrické tvary ukázat, takže vytlemená lezu z koupelny a předvádím... všechny 3 kousky. Popravdě, nejsem ani moc překvapená, když vylezu po koupeli, lehce oblečena ručníkem, a mimo Evičky jsem nejoblečenější v místnosti. Terka a Lája se spálily hlavně vepředu, takže pěnový panthenol a jedeme. Sestřina sukně a postoj mne náramně inspirují... sestro, ty vypadáš jak z levnýho německýho porna. Nejdřív jí málem chytím a pak tím oblažuje Kubu po smskách. Takže dobrý den, kozy ven. V tuto chvíli malá veršovánka vážně dostává nový rozměr, svlékáme i Evičku, ta si spálila záda, a běháme všechny čtyři, tlemíme se a jsme poněkud hlučné. Ono se to dost pomalu vsakuje, takže venku už je tma, my pěkně svítíme, roztažené závěsy a když závěsy zatáhnout, tak s plnou parádou. A hlavně, dneska musíme všechno sníst a vypít. Asi po hodině se odebíráme s Terkou na verandu kůžit a hele, ono je do našeho budoáru nejen vidět, ale je slyšet a rozumět každé slovo, co holky nahoře vypustí. No potěš prdel, jeden večer pobavíme osazenstvo dvouhodinovou debatou o vibrátorech a dneska se bavíme tím, že máme kozy jak od šlehačky. Tak nevím, jestli nás tu budou ještě chtít. No vono všade je něco. Terka s Lájou ještě pitvají ze svých baget na cestu salát pro kozu, tentokrát myslím tu, co se pase venku a jde se krmit. Koza je až v rohu pozemku a ve tmě se skrývá tmavý kozel, takže sestra to bere úprkem za kolečko, kam až tu kurvu trkavou pustí řetěz. Ale krmení zdárně dokončila.
Dopíjení je dost náročné a máme toho nějak moc. Vodka, houba, sangrie, k tomu celodenní sluníčko. První tuhne v křesle Terka, asi dvakrát za večer si schrupne Evička, ale musím uznat, že když zrovna nechrní, tak statečně nasává množství houby a hlavně sangrie. S Lájou jsme místy na rozpacích, jestli to nezabalit a nepřestat plkat, ale představa vylití alkoholu vítězí, takže padne Láji vodka, sangrie Evička bourá přes litr a moje láhev a půl vína rozpuštěného v houbě taky stojí za to. Jen Terku odsouváme do pelechu a jdeme taky.
Den pátý-návrat do reality
Vstává se nám opět hnusně, blbě a osobně bych se na to nejradši víte co. Cože, jako zítra do práce? No to mi polibte prdel. Ostatní jsou na tom o kousek lépe, mají totiž volno, bestie. S majitelem máme domluvený odvoz na autobusák, takže vzorně čekáme před chatou, pokoj zlidštěn, batůžky zabaleny, jen ten majitel se asi včera někde nakalil a není prostě nikde. Nakonec ho prudíme po telefonu my i zaměstnanci, takže to vzdává a odváží tu bandu nezvedných ženských z dosahu.
Cesta domů probíhá standardně, je otřesný horko, slečně ve studentovi se opět asi nelíbíme, dopíjíme zbytek houby, střídavě taháme nejrůznější pokrmy a nezajímá nás film, který jsem už viděly po cestě sem. Pauza v Brně? Zas ty hajzly? Ne, tentokrát letíme na vlakáč, pomůžeme si jen částečně, ale fajn. Slečna nám z 15 minutové pauzy udělala desetiminutovou, takže návrat po 12 minutách považujeme za normální. Ona ne, takže se nás pokusí napomenout, koukáme na sebe stylem „co chceš, krávo“, takže to vzdává.
Vítá nás Florenc a na ní Péťa, takže Evička netahá batůžek... Závist, my ostatní po vzoru oslíků mizíme v útrobách MHD a domů z velmi vydařeného výletu.
Vzhledem k tomu, že jsem nestihly všechny tobogány a ta posraná lanovka taky nejela, usuzujeme, že je nutnost příští rok vyrazit znovu, aspoň na týden a v hojnějším počtu. Akorát nevím, jak se zas pak znormalizujeme, protože to bylo zas pokoření dalšího stupně demence. Sestry, jste zvěř a já taky a nejhorší je, že mě to s Vámi ba:-)