SF Aussig 2011 aneb zhmotnění inženýra Králíka
Již se někteří jedinci v SF začali smiřovat s tím, že mezi sebou mají do hnízda nasazeného konspiráta z dalekého severu. Mnozí si o tom potichu povídali v kuloárech, během minulého roku však začala vyplouvat pravda na povrch. Začalo to drobnými ústupky. Tu jsem přišel v ústeckém na místa tomu nepatřičná, tu jsem žlutomodrou maně komusi v opilosti podstrčil. Kdosi se vloni objevil v Ústí. Letos, přesněji 12. listopadu 2011, jsme přestali chodit kolem horké kaše. Ano, jsem z Ústí. A bylo tedy třeba, aby zbytek sbírky kreténů poznal semeniště neřesti přímo.
Sestava byla více jak nadějná. Scházet jsme se začali obligátně na Wilsonově nádraží o deváté ranní. První souputníci byli Kuba s Verčou, zlí jazykové tvrdí, že tou dobou se již mezi omladinou a bezdomovci po železničním uzlu pohybovala i Lája, ale její výpověď je značně neseriózní, jelikož jsme ji zazřeli až po nástupu do vlakové soupravy. Dále dorazil ještě nespokojený pseudožurnalista z Jahod, pořvávající Lord a jeho úděsný alkoholický odér z předchozího dne, vlakem na vlak dorazil i Destroy, o kterém bude nadále psáno jako o Alešovi, jelikož jeho přezdívku přepisuje textový editor na „Sestrou“.
A v 9:31 jsme vskutku vyrazili. Cesta byla poklidná, tu a tam prokládaná velice zajímavými a poutavými poznámkami o pamětihodnostech a přírodních zvláštnostech, které jsme cestou míjeli, přestože je nikdo neposlouchal. Pohodovou jízdu narušil snad jen Lord, který si, ještě pod vlivem, zakoupil od dámy s vozíkem pivo a velice nevybíravě komentoval jeho cenu. Nebylo to ani vtipné, ani zajímavé, ale vhodně to ilustruje jeho prasáctví počaté už nad samotným ránem.
Do sluncem prozářeného Ústí nad Labem jsme dorazili před jedenáctou hodinou. Rovnou jsme se vydali na lanovku, kterou jsme se chtěli dopravit na výletní zámeček Větruše. Spodní stanice je bohužel v obchodním centru, kde Lord prožil menší šok mezi výlohami obchodů a doteď je otázkou, co ho nakonec přimělo nezačít masturbovat u plných výloh a vydat se s námi dále.
Nahoře na Větruši jsme si představili naši budoucí cestu a zastavili se na první pivo s něčím malým k snědku. Svatomartinské bylo lahodné, v přírodním bludišti s retkem nonšalantně zavěšeným v koutku úst jsme se téměř všichni ztratili, v zrcadlovém jsme se notně nasmáli a někteří u rozličně tvarovaných zrcadel se slzou v oku přemýšleli, jak by jejich těla mohla také vypadat.
A pak jsme se vydali na výlet. Jaká to byla výprava! Slunko jemně prosvítalo nažloutlými bučinami, vítr jemně ševelil posledními lístky v mohutných korunách, vzduch voněl podzimem a průmyslovým znečištěním a Lord s Jahodou vzadu hudrovali nad profilem trasy. Dámy, Kuba a Aleš naštěstí projevovali více pochopení pro podzimní turistiku v Polabí a tak jsme po pěkných třech kilometrech navštívili Vaňovský vodopád a skálu Vrkoč, u které jsem podával velice zajímavý výklad o sloupcové odlučnosti čediče, který nikdo neposlouchal. Leč nic si z toho nedělám, mohli jste být chytřejšími, svou šanci jste měli.
Ani na zdymadlech nikoho nezajímala historie plavby na Labi a příběh klučiny, který tváří v tvář hrozbě ustupujícího Wehrmachtu nasadil svůj život pro záchranu Ústí, jelikož se všichni vespolek těšili do dalšího hostince. Dospěli jsme Pod hrad. Pod mojí briskní organizací jsme dorazili minutu před otevírací dobou a jako správní štamgasti vstoupili do umakartového interiéru lokálu jako první. Velkobřezenská dvanáctka za třiadvacet korun chutnala všem. Obvyklou restaurační konverzaci narušil pouze příjezd Venkiho s Jájou a Lordova zcela idiotská prosba o pět mlíček do kávy. Přes naše naléhání ani nesnědl lógr, navíc mlíčka budou chybět k zelené. Škoda.
Pokud celý zájezd Jahodu něco zajímalo, byl to čas, kdy konečně usedneme do hospody Na rychtě. Byl s tím tak mimořádně otravný, že jsme se na ono místo vydat skutečně museli. Líní se vydali Jájovým vozem, ostatní odjeli trolejbusem linky číslo 60, typem Škoda 22Tr evidenčního čísla 603 se dvěma trakčními motory a velice zajímavou historií, která opět nikoho nezajímala. Zvláštní tak jen bylo, že jsme potkali Matouše, Veru jela poprvé v životě trolejbusem a tentokrát nás nenačapal revizor.
Rychta byla dobrá. Pojedli jsme, popili a vydali se na stadion. Někteří se již počínali dostávat do formy, duch skupiny se nás ale ještě držel, nebetyčné zhýralosti měly teprve přijít. Hokej probíhal obstojně, alespoň výsledkově. Berounu by dal Slovánek gól snad i prdelí odrazem o kostku, a tak se mnozí k mé nelibosti vydali do hostince a neviděli střelecký koncert ve druhé a hlavně třetí třetině. Lord se o druhé přestávce v souboji na ledu při střelbě na branku utkal s Jahodou a dle očekávání poměrně ostudně prohrál, vymlouvaje se na louži před brankou. Kuba v kotli upadal do euforie z toho, že nemusí komandovat kotel, a po už poměrně velkém množství vypitého piva přeřvával náš kotel, tribuny, hokejisty a hluk z automobilového provozu v okolí několika kilometrů.
Jak přicházel konec zápasu, zjistil jsem, že ze Severní frakce jsem na stadionu toliko já, zbytek zřejmě již vysedával v hostinci. Po děkovačce (a výsledku 9:1) jsem se tam tedy vydal i já, alespoň tedy vozem.
V Harlekýnu (dále HP) jsem se srazil s bratry v triku, poručil si dvanáctku, zapálil retko a jal se debatovat o hokeji i věcech světských, což moc nešlo, jelikož se jacísi samozvaní umelci snažili o hudební produkci v druhé části hostince, k nelibosti všech ostatních hostů. Plán metnout pár popelníků zpěvákovi do chrupu by se již málem začal uskutečňovat, kdyby někdo nedostal onen spásný nápad ožrat si držku a tím zbystřit sluch pouze na věci podstatné, mezi které se parodie na hudbu rozhodně nepočítala.
Ožrat se. Ano, vskutku. K srdci si to vzali všichni. Velkobřezenská dvanáctka chutnala, konverzace rozhodně nevázla a celý průběh večera sklouzl do více či méně živých obrazů. SF kupuje růžového a plyšového inženýra Králíka. Inženýr Králík putuje po stole. Inženýr Králík se objevuje v poklopcích některých mužů, na jejich ramenou a hlavách. Stojím na toaletě, přede mnou si nějaký opilec hledí na mikinu, něco huhlá do pisoáru a divoce při tom rozhazuje rukama, což značně rozptyluje jeho již rozptýlený proud moči. Onen opilec je Kuba. Kuba bojuje s gravitační silou. Kuba začíná zpívat.
V tuto fázi se obrazy přelily do náhodných záblesků. Většina se zbaběle odebrala domu, leč my jsme s Kubou a Alešem táhli nocí dál. Přesun do HP, panáky čupíta, další potkaní přátelé. Venku sněží, ale jen někde (??!). Alkohol. Kuba zpívá cosi o tom, že jeho čas je pouhopouhé prozatím. Tančím, bohužel s muži a ne se ženami. Cosi si povídám s jakýmsi člověkem na toaletě. Kamarádka na mě dělá bububu zpoza svetru a já se snad doopravdy bojím. Vše se zvrhává. Za svítání mizí Kuba s Alešem, oba t.č. velice použití. Kupujeme s kamarádem v hostinci za tři sta korun litr vína v hodnotě přibližně čtyřiceti vočí a přesunujeme se do jeho příbytku ještě s kamarádkou. Kouřím kdesi v kuchyni. Tma.
Probouzím se druhý den za smrákání až tmy. Budí mě veselá znělka Muže z Acapulca, snídám, je mi ukrutně zle. A dochází mi, že je to všechno pryč nějak rychleji, než jsem zamýšlel. Proč se ty zajímavé okamžiky vždycky slejou do pár nepochopitelných obrazů, které nedávají smysl? Přátelé, ano, bylo to krásné, ale máme to zapotřebí? Máme.
Pokuta: Jahoda.
Otrapa výjezdu: věčný kverulant Lord.
Zvláštní pochvalu si zasloužím já za to, že jsem to s vámi vydržel.
Děkujeme všem čtenářům za včasné placení koncesionářských poplatků, díky čemuž mohl být tento report sepsán v rekordním čase během pracovní doby.
Váš desperát Víťa