Rok se sešel s rokem a protože máme neustále kulový na práci, ujal se opět a zase stupidní nápad. Sraz hokejových fanoušků je záležitost velice pochybná, značně dekadentní, v našich luzích a hájích ale velice populární. Předpoklad parádní akce J.
Sraz byl dohodnut v jednom z pražských největších ghett plného drsných gangsterů s rovnými kšilty – v srdci Jižního Města na metru Opatov. Zde nad točitým schodištěm, pod kterým se nacházel fenomenální bufet nejhorší cenové kategorie, nedočkavě podupával už půl hodiny před odjezdem rabiják Kuba, ležérně držící smotek s punkovým batůžkem obsahu nevábného. Další vandaly (Červiho a lázeňskýho šviháčka) jsem objevil při průzkumu zdejší samoobsluhy, hledajíc skleněnou láhev se zlatavým mokem. Před krámem postával náš kapesní hlídač Hádě, tudíž jsme byli kompletní a připraveni k odjezdu. Co nám chybělo, to byl akorát obarvený jeliman Venca se svou dodávkou.
Rudovlasý Apač předčil naše očekávání, když přijel v bohatě vyzdobeném autě v rumunských barvách, prostě nádhera. S přibývajícími kilometry směr východ přibývaly geometrickou řadou také prázdné lahve od piva a hladina močového měchýře kulminovala. Zastavit na vyprázdnění však nebyl zrovna nejlepší nápad, jelikož aVal efektně zboural mnou odložené dvě lahve Bráníku, čímž jsem ho značně nasral. Krom 6,-- Kč v prdeli se naštěstí nic nestalo a mohlo se pokračovat vstříc dobrodružství v brněnské džungli.
Při příjezdu k areálu nás zastavil příslušník zdejší veřejné bezpečnosti, hledající v našem autě různý drogy, načerno pálený alkohol a ukrajinské prostitutky. Nabízeného Šaška odmítl a s vděkem, že nemusí poslouchat jeho neustálý jekot, nás pustil do doupěte neřesti. Olívkův smích, připomínající hýkajícího osla, byl slyšet už na stovky metrů. Po zaplacení manipulačního poplatku ve výši nehorázné jsme dostali každý jeden modrý brindáček a jali se stavět naše skromná textilní obydlí. Ku prospěchu této akce pomohla Olinka, jenž mi darovala dva lahváče piva značky Holba, ovšem s tím, že jí musím vrátit zpět síťovku, kterou vzala doma mamince. Po postavení mobilních obydlí jsme se odebrali do areálu a podnikali všemožné zdravice s okolní zvěří v ještě více zvířecích dresech.
Aniž bych se stihl vzpamatovat z počátečního šoku, přišel jsem o svůj dres, který mi ztopil výše jmenovaný Olívek a ušlou škodu se snažil vynahradit svým dresem se zvonem, jenž ale vůbec nezvonil. Za to Oliva vydával zvuků více, protože se na něj najednou všichni sesypali a chtěli si osahat můj dres a stáhnout mu ho z těla. To se jim však po zbytek večera nepodařilo a já musel poslouchat neuvěřitelně dojemné Olívkovy pocity, jak těžké je být Sparťanem.
V tu chvíli nastal hřeb večera, kníže pornofolku Záviš podlehl vábení a přislíbil akustický koncert na této prasečí akci. Mistrně ovládl hru na nafukovací kytaru a spolu s rozvášněným davem zpíval jednu pecku vedle druhé. Jeho tklivé písně nás provázely i po zbytek večera, ba co víc až do konce sešlosti. Pokoušel jsem se napodobit jeho um a s ukradenou nafukovací kytarou a ukradeným sombrerem jsem vymýšlel vlastní cover verze roztodivných písní. Kvůli nespoutané rumové pouti, kterou začala hrát až moc lidí najednou a občas mě vzali do hry se otevřelo okno v mé lebce a zůstalo otevřené až do druhého rána.
Sen o mladé domorodce se v mžiku rozplynul a já procitl vedle chrápající rumové víly, což byl můj spolubydlící Kuba. Zamžourali jsme na sebe očkama, prohoděli pár slov o idiotech, kriplech a smradu z pusu a já se odebral hledat s kartáčkem na zuby umyvadlo, v případě nouze člověka s lahví zelený. Bohužel jsem objevil druhou možnost, tudíž jsem k umyvadlu přicházel později i s podivným pocitem v žaludku. Následoval nápad na cestu do přilehlé vísky, do našeho příjezdu pěkně upravené bez známky nepořádku. To se rozplynulo v mžiku po nákupu ve zdejší jednotě s milou ultrapomalou paní prodávající. Nákup ve stylu rohlík, májka, pivo se prohnal více lidem, jen Olívek koupil čaj a rychlý špunty.
Odpadlíci se shromažďovali u strouhy protékající centrem vesnice pod silničním mostem. Liberecký hastrman si smáčel nohy hned u přítoku splašek. Fascinovaly mě chaluhy na dně strouhy, tudíž jsem do vody vlezl taky a jal se házet s nimi po chodníku, stromech, zábradlí a v neposlední řadě i lidech a autech. Náš důmyslný systém se Ždimim spočíval v tom, že mi pokaždé lehce naznačil kdy mám házet kus mokré zeleně zrovna v okamžiku, když nastane na mostu nějaký lidský pohyb. Naše neustále „TÉÉÉÉĎ“ se smísilo s písní Góóól, to je úžasná věc, z čehož se stal pro mě, Ždimiho a Olívka fenomén pro zbytek pobytu.
U strouhy navíc probíhala promenáda s dvoukoláky, tudíž bylo třeba, aby ulice byly čisté, což se nám snažil vysvětlit jeden muž. Jeho stížnost jsme adresovali onomu libereckému hastrmanovi, na kterého jsme to svedli. Mezitím jsem pohotově koupil v krámě šišku chleba, která nám za třicet korun s Patty posloužila jako ragbyový balón a plácačka na Olívkovu hlavu. Když mě přestalo mlátit s šiškou chleba přísedící, dostal jsem záchvat kulinaření a nacpal šišku oněmi chaluhami ze strouhy. Vůně přímo pro Bohy! V rozmočeném stavu jsem se s ním chlubil Píďovi, jenž mou práci náležitě ocenil pomocí hodit mi rozpadlý chléb do popelnice.
Čeho jsem se obával nejvíc, byl start allstar týmu spojených národů (krycí název Ufos). Spojení těch největších bláznů s Píďou na lavičce nejde snad brát jako recesi, ale jako žádost o průser. Paradoxně největší výkony jsme podávali s největší dávkou alkoholu v těle. Po počátečních dvou remízách přišla v zápase o postup výhra a v semifinále nás čekali abstinenti z Budějovic. Po výkonu na prahu sebeobětování jsme s těma ludrama prohráli těsně, téměř o prsa korejské ženy, 4:0 a loučili se s hrdostí sobě vlastní třetím místem.
Jelikož se o srazu mluví také jako o setkání anonymních alkoholiků, kde se všichni znají jménem, musela proběhnout také alkoholická beseda. Malý kroužek lidí, co se nebáli říct své jméno a svůj problém, se během chvíle rozrostl na počet lidí, který by minimálně pražské Slavii stačil k průměrné návštěve jejich kotle. Začaly kolovat fámy, že ty lidé támhle vzadu, neustále tleskající svým svěrujícím se členům, jsou neznámá sekta a nedoporučovalo se chodit kolem nás.
Kde jsou ta rána střízlivá?! Takové pocity jsem určitě nezažíval po ránu sám. Potřebu umýt se umocnil svědivý pocit zaschlé špíny na mém těle. Sprcha byla nevyhnutelná. Jenže kdo by stál takovou frontu? Lidé v pravěku byli rádi za kaluž. Vzhledem k tomu, že jsem kolem sebe viděl samé neandrtálce, pojal jsem plechové koryto za téměř luxusní záležitost.
Zbytky soudnosti nám doporučili, že místo lemtání vyprošťováků bude lepší se jít najíst do nejbližší hospody. Procházení vesnicí, kde proběhl sobotní atentát chaluhami, pobouřilo mnoho místních domorodců, jenž na nás koukali raději jen z povzdálí. Na teroristická skupina se brodila polem, házejíc při tom opicí nad hlavou a provolávali slávu všem možným i nemožným existencím. Po příchodu na silnici se naše skupina rozdělila, přičemž já setrval u těch více opilých, u Ždimiho s Olívkem, který dřímal v ruce vodu značky Rajec, která měla minimálně 80% procent alkoholu. Pitstopové zastávky se konaly téměř po dvaceti ušlých metrech, takže se naše poutní výprava značně protáhla. Kvůli neustálému Olívkovu sténání jsme po nakoupení nezbytných lihovin a kuřiva v krámku zamířili opět k osadě ostatních dementů, nechajíc druhou část skupiny vstříc svému osudu v neznámé hospodě na neznámém místě. Proběhl také hovor s Vendou, který mě utvrdil, že nejen u Brna jsou lidé v jedenáct hodin dopoledne pořádně na kaši. Olívek probudil své romantické nitro mísící se s vandalismem tím, že na pěkně opečovávavané zahrádce urval pro Zuzz pořádnou květinu. Chuděra květina s námi musela strávit další minimálně hodinu a půl trvající cestu zpět, při které jsme stihli doničit zbytek oken v rozpadlém domě a pobouřit mnoho lidí oplzlými písněmi a rýmovačkami, nad kterými se může pousmát leda idiot našeho vzevření.
Olívek splnil svoje předsevzetí a Zuzz květinu donesl, ač už v mírně seschlém stavu. Já začal prohánět budějovického Edu, jenž mi ochotně běhal pro zakopávaný balon a kopal mi ho zpět. Se Ždimim jsme se ochotně střídali na chození pro dvanáctku Zlatého bažanta za lidovou cenu dvaceti korun a plácali procházející dívky a občas i chlapce po zadnicích. Nastal jeden z vrcholů srazu a to zápas Čechy vs. Morava. My, jakožto kulturní barbaři, jsme se oddávali pojídaní guláše a spřádali plány na přerušení tohoto utkání. Se Ždimim jsme se snažili naverbovat co nejvíc lidí, tento akt jsme ale nakonec vykonávali pouze já a ústecký anarchista Víťa, kterému se podařilo ulovit míč a s holým zadkem jsme si užívali chvíle slávy. K zvýraznění našeho sportovního výkonu jsme ukradli ještě postranní vlajky a čekali na zásah pořadatelů. Pořadatelská služba však absolutně selhala a my se pokojně vraceli na svá místa na tribuně.
O pár metrů dál se začala rozjíždět hudební produkce. Přes počáteční bojkot jsem dorazil na kapelu Hodně podně, které jsme myslím udělali pěkný support, za což se nám Vendova kamarádka Iruše odvděčila cédéčkem. Následující koncerty jsem vynechal a věnoval se pivním radovánkám se Zlatým bažantem a sociální kamarádkou z Pardubic, která mi neustále usrkávala mé pívo. V noci jsme ještě s Olívkem stihli obdivovat krásu brněnské pořadatelky Šárky, kvůli které si Červi vyhodil rameno, aby mu ho mohla ledovat. Poté jsem upadl do komatu vedle ležící mrtvoly, což byl můj kamarád Kuba, který měl podobný problém a probudil se opět až ráno.
Balení stanů nepatří mezi oblíbené kratochvíle, proto jsem si jej zpříjemňoval násilným buzením spolunocležníků v okolí, za což jsem byl několikrát poslán do prdelí a jiných končin. Málem mě rozbrečel Víťa popíjející vodu s velké zavařovací sklenice a poslouchání ústřední melodie seriálu Přátelé zeleného údolí. Po rozloučení s bdícími jsme usedli opět do našeho karavanu a vydali se vstříc domovu. Na benzínové stanici nakoupili něco baget Hamé, která musela ihned letět do koše kvůli naprosté absenci slibovaných ingrediencí, které naštěstí vyvolaly po třech dnech nutkání vypuštění vydry do výběhu (slušně řečeno – pojal jsem potřebu vysrat hovno z prdele do hajzlu). To však nebylo možné, protože brněnský lord hoven ucpal všechny tři záchody na pumpě a v každé míse zanechal minimálně jednu hnědou ponorku. Cesta ubíhala pomalu, klimatizace proměňovala vodu v kolenou v led, jen Šašek hýřil aktivitou a napodoboval námluvy šimpanzů bonobo.
Zastavení u McHovnalds prospělo mému zažívacímu traktu a vydra byla spokojeně vypuštěna. Pohoštění toustem, jenž vypadal jak přejetý kamionem, bylo teprve druhé teplé jídlo víkendu. Posádky obou aut se královsky bavili venku na předzahrádce a smáli se věcem, které pochopí jen člověk v absolutním deliriu. Na parkoviště se rozléhal píseň „Jsem gay“ s našimi vokály a my uvažovali nad teplotou mečouna. Cestou domů jsme si vzpomněli také na našeho poloboha neboli mazala a častovali ho několika hromadnými zprávami. Po příjezdu na Opatov jsme pobrali poslední zbytky sil a s hlavou plnou příšerných zážitků se vydali zpět k svým chýším.
Může to být ještě horší? Myslím, že ano. Příští rok se to třeba pokusíme dokázat v Litvínově.
Přínosy: Člověk nepil za celou dobu ani jedno pivo a přitom se královsky bavil. Už víme, jak vypadá jiná dimenze. Máme lidi, kterým se můžeme svěřit se svým problémem a říci jim své jméno. Umíme házet chaluhy. Víme, že můžeme klesnout ještě níže, než jsme si doposud mysleli. AJ TAK JSME STÁLE FRAJERI!
Ztráty: Veškeré iluze, čest, soudnost, míra, víra, dobré jméno, naděje na lepší zítřky, několik vývojových stupňů (v některých případech až na homo erectus)..