Sraz hokejových alkoholiků počtvrté aneb Společenstvo kbelíku

Po zaplacení vstupního poplatku nám byl darován památeční kus látky s přisprostlou tématikou a pro Sparťana minimální užitnou hodnotou J .Po vybalení bagáže z kufru auta přezdívaného Robert jsme již započali hledat ležení našich soukmenovců, kteří se již váleli v trávě někteří notně zmoženi. Buď za to mohl alkohol nebo šlo o zdařilé divadelní představení odkazující na po práci zmožené obyvatele chánovského sídliště.

Že svůj dres příliš dlouho neužiju mi bylo jasné ve chvíli, kdy se za zády ozvalo hromové Olííííívóó, Olíííívóó. Ano, Olívek volající sám na sebe se dožadoval mého dresu. S radostí jsem mu ho věnoval, poněvadž vím, že mě v něm reprezentuje na úrovni (viz. fotografie na minigolfu). Značně podnapilý kamarád nás také ihned uvedl do hostince, kde právě dohrál mistr Záviš. Zde jsem se setkal s další vybranou společností, zejména pak pány z Ústí. Víťou jsem byl obdarován žlutomodrým dresem a jal jsem se zkoumat obsah lahví, které přicestovaly s námi z Prahy.

Přehlídka idiocie však netrvala páteční večer z mého pohledu příliš dlouho. Častá pozvání na uvítacího panáka mé tělo zmohly a největší vzpomínkou z tohoto dne mi tak zůstala kapela s příšernou zpěvačkou, jejíž hudební snaha trhala uši a dráždila žaludek. Dalším výrazným okamžikem je obrázek blijícího Smíšana ze svého stanu. Srazový nováček se seznamoval s kamarády z Polska a jejich lihovou limonádou. Cheche.

Den druhý

Sobota, cca 6:30 ráno. Oliiiivoooo! Oliiiivoooo! Ano, Olívek opět volá sám na sebe a budí stanovou osadu. K němu se přidává milerád i Lord, jehož ranní skřehotání překonalo i nepříjemný zvuk vuvuzel z fotbalového mistrovství. Objevuje ale možnost vysprchování se v místním hotelu, čímž nepohrdnu a zároveň se zde loučím se svým ručníkem, se kterým se po zbytek pobytu již nepotkám. Zmožené obličeje sparťanských juniorek Verči, Lucky a Láji mi dává představu o tom, jak probíhal páteční večírek.  

To už ale opět slyším hýkání muflonů z místní putyky, kde nacházím doslova allstar team. Venda, Kuba, Olívek, Píďa, Poky, Víťa a mistr Záviš hrají hru o to, kdo je v půl deváté ráno opilejší. Vskutku impozantní podívaná. S nadšením se s Lordem přidáváme. Na plné čáře vede Olívek omotaný německou šálou, žvatlající píčoviny a upíjející mi můj rum. Poté co jsem byl po tváři opleskán zubní pastou jsme usoudili, že je nejvyšší čas vyrazit do Billy pro klobás z kobyly.

Zde uspokojuji své choutky po pivě a nakupuji si basu Bráníků společně s jihočeským rumem a třemi rohlíky. Fronta u kas nevěstí nic dobrého, přítomnost Lorda bez košíku nesoucího všechno v ruce už vůbec ne. Jeho osobitý hlasitý projev se nelíbil prodavačce. Lord oplývající krásně arogantní mluvou to po právu vzal jako útok na svou osobu a flundru za kasou řádně vyhlásil.

Pokus o pochutinu supermarketu Billa nevyšel, anglický rohlík by neobstál ani u mistra kuchaře Babicy a tak byl použit jako kopací nářadí. Stejně jako můj létaly vzduchem i pečivo Lorda a Píďi. Ústecké obstarání chladícího kbelíku a pivo mi vlilo nový elán do srazového života. Právě s ústeckými kamarády bojkotujícími taktéž „pivo“ značky Gambrihnus jsme vyrazili do místní putyky na točené pivo a jídlo. Přidali se k nám ještě Bára, Ivonka a Míša ze Slavie, kteří prokázali, že mají podobný smysl pro humor. Ústředním tématem byly totiž různé prasopsí až fekální historky z hokejového života, což postarší dámy o stůl vedle donutilo k odchodu a naopak příslušníky policie zalarmovalo k tomu, že zde může být živo. Nakonec přijeli i hasiči.  

A taky Olívek s Kubou. Ti však nepřijeli, možná ani nepřišli, spíše se dopotáceli. S vidinou fotbalového přenosu zasedli ke stolu a začali budit pozornost. Kuba mi svou přízeň projevil tak, že mi plivl do ruky. Na kamaráda nenarazíš. Olívek se poté začal věnovat polské delegaci a svou angličtinou a rádoby intelektuálním tónem budil všeobecné veselí. Kaviárový tousty. Proběhl i telefon s paní Olivovou, což pro ní musel být opravdu zážitek. Vzhledem k nepříjemné obsluze jsme se vrátili zpět do areálu. Zde jsem se dozvěděl, že jemnostpán Oliva se stihl již zeblít před polednem, hlavně prý díky Sofii a jejímu kamarádu Jamesonovi.  

Nenapadlo nás nic hloupějšího, než jít provozovat sportovní aktivity. Intelektuálně působící minigolf nás zaujal nejvíce. Nejspíš jsme však nepochopili přesný výklad pravidel a pokoušeli se s míčkem o různé hokejové kličky a baseballové odpaly. Právě Víťovo nahození se mi podařilo trefit nadmíru dobře a můj zapůjčený míč skončil v roští kdesi ve stráni. Vydal jsem se ho hledat, načež mi kamarádi nadělili „deset“. Tato imbecilní hra spočívá v tom, že po tomto povelu musím kdekoliv a kdykoliv vykonat deset kliků. Ve stráni s poměrně příkrým sklonem a trním to byl opravdu nevšední zážitek.

Sportování nás ale brzy zmohlo, kbelík postrádal lahváče, ale stále v něm byla voda. Už nevím, kdo s tím přišel jako první, ale neustále polévání se vodou stylem přímo do ksichtu nás zabavilo dle mého odhadu na několik hodin. Nejprve byli poléváni největší opilci, poté i všichni ostatní. Olívek byl natolik vyčerpán, že ulehl přímo na jeden z golfových greenů a usnul, což jsme pojali jako výzvu k autogramiádě. Jeho tělo tak zdobilo krom obligátního kosočtverce s čárkou také třeba nápis nad zadkem „Byls dobrej“, „Smrt Tesle“ apod.  Zde nachází změna. Dále si pak vyhráli s množstvím scének, kdy jsme po kamarádu šlapali po vzoru kapitána Morgana, předstírali močení, kálení či odpalovali míček z Olívkovy pusy.

Pivem zmítané močové měchýře se často hlásily o slovo, což zapříčinilo vrchol kreténismu a močí naplněnou jamku číslo 3. Čekání na další golfové hráče nás a zahrání zmíněné jamky nás zabavilo na delší dobu. Příjezd Afra s hovnem na hlavě dodal průběhu večera další grády. Postrádal se také můj dres, který jsem objevil v rybníčku v boudě pro kachny. Dále se ke mně záhadným způsobem dostala Plackova slivovice, kterou jsem začal nabízet s Majklem všem kolem. Odmítli nás vesměs všichni, zda to bylo naším vzevřením, odérem z pusy či prostým strachem z opití, netuším.

Pomyslný klobouček je potřeba smeknout před dívkami ze Sparty, které byly schopné vypít litry tvrdého a vypadat lépe než my. Třeba taková Terka se i přes svou vlastní opilost dokázala starat o svého opičího rabijáka Kubu, kterého chvílemi nenesly už ani nohy. Usnul jsem brzo, poněkud zmožen.

Den třetí

Ráno mě opět probudil Lord, proti kterému je i naplno puštěná cirkulárka lahodná hudba pro uši. Ranní sprcha, kávička a přísun demence. Mrtvá ryba v jezírku nás s Lordem natolik zaujala, že jsme jí vytáhli a šli jí nabídnout  do v osm ráno již opět víc než veselé společnosti v pohostinství. Smrdutá ryba po čase započala létat vzduchem, čímž dosáhla vrcholu nechutnosti a byla odehrána do autu do lesa. Jídlo a nálada v pohostinství mimo areál opět stála takzvaně za vyližprdel, tudíž po Lordově promluvě do duše servírky jsme se vrátili zpět do doupěte neřestí.

Zde se projevilo naše vrozené sabotérství a smysl pro anarchii. Klubová soutěž nazvaná pivní štafeta přilákala mnoho diváků. Náš tým ve složení já, Venca, Kuba a Lord sledoval soutěžní dění s určitým opovržením. Pivo se má přeci pít pro chuť a ne pro rychlost! Nastoupili jsme na pódium, Kuba do sebe kopl půllitru téměř na ex, za což sklidil aplaus. Přišla řada na Vencu, který však upil něco piva, položil ho na stůl, což byl signál pro ostatní. Zapálili jsme si cigaretu, vytáhli karty a nechali běžet čas. Občas jsme se napili piva, aby se neřeklo. Po pár minutách jsme byli vykázani a diskvalifikováni, zato odměněni největším potleskem. Nu což, sport se dnes nehraje na krásu.

Poté mělo dojít ke slavnostnímu okamžiku, který mi byl však akorát tak volný a rušil mne od pokojného pití piva značky Braník. Na pódiu přišel kašpar v růžové košili a prý ponožkách v sandálech (Šlégr) a Kašpar. Ukázali mistrovský pohár, proběhlo focení, eble ble… Žádná velká zábava. Teda krom pohledy toho litvínovského intergalaktického vocase (pro fanoušky Litvínova internacionála) Šlégra a jeho pohledu na Olívka zběsile zvedajícího pohár a ihned nato i pohled Kašpara, kterému bez optání odcizil medaili.

Ta přišla až poté. Honzík z Liberce, značně zmožen Afrovými výhonky ze své zahrádky, které spolu vykouřili, usnul na lavici. Výtvarná tvorba opět neznala hranic, osobně jsem ho vyzdobil napodobeninou pánského přirození zasahující mu do pusy. Venca mu poté zapíchl ještě koště do zadku a dostal další přímý zásah studenou vodou. Riziko opilce.

Proběhla tombola, kde jsem samozřejmě nic nevyhrál, ale to mě nemrzelo. Viděl jsem totiž Lorda, žmoulajícího svých dvacet lístků, za které vyhrál jeden hrneček, který se mu následně rozbil. To ukojilo mou nepřející povahu a bylo mi jedno, že jsem nic nevyhrál.  O-LÍ-VEK JE NEJ-VĚT-ŠÍ PRA-SE! Sparťanský stůl doplněný spolupíče a spolupíčy z Karlových Varů, Kubeleho a Pokyho si závěrečný večer užil dosyta. Do toho svlékající se Majkl, kolující fotografie Havrana s vystrčeným (možná také nastraženým) ohanbím, vpadnutí do Olívkova stanu, kde se zrovna mrouskalo. Fyzicky i psychicky složitý večer. A O – lí – vek měl ven – ku vo – ca – se!

Do společnosti lidí v hospodě jsem se vrátil až pozdě večer. Zato myslím, že ve velkém stylu. Ač jsem si chtěl pouze vyzvednout zapomenuté sluneční brýle, potkal jsem Pokyho a vzpomněl si na láhev rumu v mém stanu. Ta byla v kombinaci s Červiho kolou vypita téměř v mžiku, což mě nastartovalo do nevídané idiocie. Projeli jsme snad celý soundtrack Noci na Karlštejně, poshazovali všechny věci ze stolu, tančili po židlích a hlavně řvali jak smyslů zbavení hovadiny, které si říkaly přímo o přes hubu. Spajta Pjaha šampijón! Tomáž Žepka nejlepší v Pjaze! Nejčastějším byl však konstatovací pokřik

Absolutní špatnost, pocit nasrání v puse, bolehlav – tak vypadalo moje pondělní ráno. Jenže je tu obligátní JENŽE! Pocit marností nad vlastní existencí byl tatam ve chvíli, kdy jsem se odebral ke stanu Terky, která byla předchozí večer mou náruživou spoluskandovatelkou oblíbeného „Spajta Pjaha žampijón“. Začal jsem bušit do stanu a dožadovat se vyřknutí tohoto pokřiku z jejich úst. Netušil jsem však, že má ústa plná něčeho úplně jiného, čímž se omlouvám tomuto páru za zkažení romantické chvilky J. Každopádně mě to přesvědčilo na mou vrozenou idiocií a vehnalo smích do rtů a slzy do očí. Rychlé sbalení stanů, vyhýbání se alkoholu, pozření pár lžic polévky, rozloučení a tradá domů. Zhovadilosti se už očekávat nedaly, nebyla už na ně síla. Tak opět za rok, bratři a synové výčepu, expedice apalucha se přesouvá do Ostravy.

Cesta zpět proběhla ve znamení hledání cesty a za poslechu roztodivné hudební produkce (Rána střízlivá, Pít stále mlád, při průjezdu Mostem se z auta začala linout píseň Digestoře na tchoře, což vystihlo zdejší podnebí).

Resumé:

Olívek je ještě větší prase, než jsme čekali.

Po příjezdu domů mě stále nevydědili.

Nedostal jsem přes hubu.

Karolínka (mrtvá rybka) straší v lese houbaře.

Znalci z Ústí ví co pít. Antigambrinus league!

Hvězda srazu: Olívek a Kuba – jejich zběsilé alkotempo, kdy se zvládli za den ožrat snad třikrát, zasluhuje absolutorium.

Strawby